2019-06-04 11:00

KAPITOLA 26.

BOROVICE


      Páteční večer patřil jenom jim. Tentokrát vařil Alex ve svém vlastním království. Byl tak šťastný, že se Sofie nemohla nabažit pohledu na něj. Nenechal ji vůbec nic dělat. Seděla se sklenkou v ruce na krásně ohmatané pohovce mezi okny světnice a pozorovala ho.

      „Špagety Carbonara“, hlásil rozverně, když nesl na stůl kouřící mísu těstovin. Smála se a blaženě se nechávala houpat na vlně hravosti, kterou do jejího života vnesl právě on. Bylo to výtečné. Navzájem si ochutnávali ze svých talířů a jednotlivá sousta prokládali polibky.

      Oba si připadali vydělení z přítomné reality. Jejich vztah nikam nezapadal, neexistoval pro něj výraz, definice ani škatulka. Prostě jen BYLI. Sdíleli spolu svůj časoprostor jako dvě bytosti, které v tento přítomný okamžik nepatří nikomu a nikam, jen sami sobě. Naplňovali sebe navzájem svými vlastními sny, svou bezpodmínečnou láskou a prožitkem bytí v absolutní přítomnosti.

      Po večeři ji vzal za ruku a vyvedl do vlažného podvečera pozdního léta. Na krajinu již dosedlo šero a byly vidět pouze dvě siluety vzdalující se mezi stromy, kterým jasný měsíc směřující k úplňku maloval zřetelné, dlouhé stíny. Noc jim poskytla tolik postrádané bezpečí a oba se odevzdali v její ochranu.

      Sofie cestou hladila větve schýlených smrků a mazlila se s listy malých doubků, bojujících o svůj prostor v hustém porostu jehličnaté monokultury. Alex ji zbožně pozoroval a každou chvíli ji ukradl těm milencům, aby ji k sobě přivinul a alespoň na malý okamžik patřila jen jemu. Brouzdali tou řekou měsíčního světla, vlahého tepla a nočních vůní, utápěli se v té opravdovosti bytí a všemi smysly nasávali tu hlubokou sounáležitost k přírodě a k sobě navzájem.

      Na malém palouku nedávno vzniklé paseky stála opuštěná borovice. Jako matka rodu bděla nad krajinou a ze všech sil zúrodňovala ten vypleněný prostor pod svou korunou. Opatrně našlapovali houštinou malých boroviček, dokud nedosáhli majestátního kmene. Sofie se o něj opřela zády a cítila nekonečnou energii prýštící až ze samého středu země. Blaženě se uvolnila a zavřela oči. Alex ji vzal za ruce, které pomalu přitiskl za jejími zády okolo kmene. Svoje dlaně nechal ležet na jejích a své tělo přitiskl k ní. Byly jako sousoší vytesané do kmene věkovité borovice. Splynuli s krajinou, splynuli s nocí, splynuli spolu navzájem. Oba zrychleně dýchali a mezi nimi proudilo nepopsatelné vzrušení spolu s energií celého lesa.

      Hlavu měla těsně přitištěnou na drsný kmen a zády cítila, jak její svaly prostupuje zvrásněná kůra. Jemně ji políbil na odhalený krk. Zachvěla se.

      „Je ti zima?“ zeptal se starostlivě.

      „Ne, ale nedá se to vydržet“, odpověděla.

      „Stůj a nehýbej se", řekl jí něžně, ale přitom důrazně, neodvážila se pohnout. Dlaněmi přejel přes její paže, obkroužil krk. Rozprostřel její vlasy po rozpraskané kůře a pramínky jich uvízly v malých korných roklinkách. Intenzivně vnímal její vůni, která se mísila s borovou smolou. Rozepl jí košili a očima vychutnával tu matnou siluetu, ze které mu noc nechala jen tolik, aby jeho fantazie měla dost prostoru. Pomalu stáhl oděv z jejího těla. Bílá pleť zazářila v měsíčním světle jako záblesk. Nepřestávala se tisknout ke stromu. Prohlížel si ji s odstupem sochaře, který právě dokončil své životní dílo.

      Pohladil dlaní její břicho a z hladké pleti sjel na hrubou kůru. Jeho kůže intenzivně vnímala tu obojetnou krásu. Svlékl triko a svým lidským teplem ji obestřel okolo obnažených ňader. Hlasitě milostně zasténala.

      Víc nesnesl ani jeden z nich. Vášnivě se objali. Náhle se mu Sofie vyvlékla z náruče, vzala ho za ruku a utíkali směrem k domovu. Práskly dveře a valená klenba v čerstvě uklizeném pokoji bývalého chléva se pro tuto noc stala jejich betlémskou jeskyní.

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook