KAPITOLA 22.

PIZZA

Zahlédl ji z okna, právě když si v pozdním sobotním odpoledni vařil kávu. Automaticky přilil do konvice víc vody. Sledoval ji, jak odkládá kolo u branky a nejistě vstupuje na cestičku k domu. Došla až ke dveřím, a když nesměle zaťukala, neodpověděl. Vzala za kliku a opatrně vešla dál. Rozpustile na ni čekal za dveřmi kuchyně, a když se objevila v místnosti, stáhl ji k sobě do náruče. Leknutím se nezmohla na slovo.

Slastně se odevzdala jeho sevření a konečně prožívala to, po čem celý týden marně prahla. V tuto vteřinu, v tuto minutu, v této přítomné chvíli tu byli pro sebe.

„Vařím kafe, dáš si?“

Sofie přikývla a zvědavě se rozhlížela po místnosti.

„Je to tu hrozný, co?“ poznamenal zahanbeně.

„Ale tvoje“, odpověděla, „ty to tu máš rád a je to cítit z každého kamene. Všechno má svůj čas. Věřím, že to tu jednou bude krásný stejně jako ty.“ Usmála se na něj. Všimla si rozložených listů papíru na stole a nesměle do nich nahlédla.

„Už jsem zase pokročil a představ si, nechal jsem část přečíst šéfovi v redakci a má zájem tisknout to na pokračování. Hrozně mě to nakoplo, když nevrtám do baráku, tak píšu, jsem úplně posedlý. Ester sice občas brblá, ale myslím, že to chápe. Neušlo jí, že mám mnohem lepší náladu, když můžu psát. Jsem jí za to vděčný. Stejně je úžasná.“

„To mám radost“, řekla Sofie a cítila, jak ji zaplavuje vlna velké úlevy. Všechno je tak, jak má být.

„A já jakou mám radost! Mám pocit, že konečně žiju“, odpověděl a přivinul ji k sobě. „Stejně za všechno můžeš ty. Ale pojďme s tou kávou ven, stydím se tady za ten chaos.“

„Pomohlo by ti, kdybychom to tu porovnali spolu?“ zeptala se, když jí dával do ruky kouřící šálek.

„Netroufal bych si tě o něco takového žádat, máš svých starostí dost“, zaprotestoval.

„Ty mě o nic nežádáš, já ti nabízím pomocnou ruku. Na rovnání poliček bych měla doktorát, kdyby se uděloval“, rozesmála se. „Po neděli odjíždíme na čtrnáct dní s dětmi pryč, ale koncem srpna budou na táboře a Tomáš většinou bývá po dovolené tak zavalen prací, že o něm téměř nevím. Ráda přes den vypadnu z prázdného baráku. Můžu si práci vzít s sebou a přitom ti vypomoct. Dřív jsem měla samotu moc ráda, ale teď se vše přehouplo spíš do pocitu opuštěnosti a čím větší dům, tím je větší i ta opuštěnost. Když tě vidím, jak jen hýříš energií a nadšením, jak se ve tvém životě vše mění, tak si vedle tebe připadám jak uschlá kopretina.“

Neřekl nic, jen ji soucitně objal a víc nepotřebovala.

„Můžu tě pozvat na večeři? Zadělala jsem na pizzu“, zeptala se.

„Italskou restauraci si určitě ujít nenechám“, odpověděl rozverně, „jen se trochu zkulturním.“

„Tak já jedu napřed, těším se.“ Políbila ho na tvář a vyběhla do sobotního podvečera.

Těsto už se dralo přes okraj mísy a svým kulatým bříškem nadzdvihovalo utěrku. Sofie ho naučeným grifem vykulila ven a mechanickými pohyby vyvalovala krásně hladkou hmotu do objemného bochníku. Pozoroval ji se zaujetím a obdivem. Po chvilce si stoupl za ni a své ruce položil na její. Dva páry rukou se rytmicky bořily do kyprého těsta, hladily se a navzájem proplétaly prsty. Uvolněně položila hlavu na jeho rameno. Líbal ji do vlasů a její vůně mámivě omotávala jeho smysly. Nakonec své ruce místo do těsta vnořil pod Sofiinu halenku a jeho loupežná výprava za sebou zanechávala bílé stopy.