KAPITOLA 19.

ROMÁN

„Stýskalo se mi“, šeptla mu do ucha, když ji konečně držel opět v náručí. Přes rameno jen koukla k domu a obdivně zvolala: „Ty jsi s tím tedy pohnul.“

Zatvářil se hrdě a s úsměvem ji opět obejmul. „Potřebuju to do zimy dodělat, jinak ta vlhkost vleze do podlah a budu zase na začátku.“

„Nezdržím tě, musím být brzy doma. Jen jsem ti přinesla novou povídku. Jsou to potvory, nedají mi spát“, řekla s úsměvem a podávala mu složený list papíru.

„Děkuju, to se těším. Já pro tebe taky něco mám“, řekl Alex a zaběhl do domu. Když se vrátil, podával jí sešité listy papíru. „Je to zatím jen první nástřel, ale zajímá mě tvůj názor.“

Sofie se posadila na lavičku a s posvátným respektem otočila první stránku, na které byl vytištěný titul ‚Adresát neznámý‘.

Začetla se do příběhu, který ji od prvního řádku zaujal svou živostí. Neřekla ani slovo, jen se překvapeně zadívala na Alexe a v jejím pohledu rozšifroval obdiv spolu s velkou radostí.

Slova plynula tak hladce a přitom každý nový odstavec nutil k rychlejšímu běhu stránkami, protože skrýval nové reálie, provokující dalšími otázkami okolo spletité cesty ztraceného dopisu.

Nedokázal z ní spustit oči. Četla soustředěně a pozorně, jako by studovala učebnici anatomie. Obrátila poslední list, s hlubokým nádechem pohladila papír a zadívala se na něho. V jeho tváři se zračil stejně napjatý výraz, jako když ji sledoval při čtení jeho první povídky. Tentokrát se však nerozesmála.

„To je úžasný“, vypravila ze sebe nakonec. „Dokázal jsi to, překročil jsi svůj vlastní stín. Mám takovou radost!“

„Rád bych použil tvé překlady, nebude ti to vadit?“ zeptal se.

Vesele odpověděla: „Bude mi ctí být součástí tvé plavby kolem světa.“