KAPITOLA 8.

CYKLISTKA

Bylo krásné nedělní odpoledne – druhý den letních prázdnin. Alex se soustředěně rozháněl krumpáčem okolo chaty. Přítelkyně Ester odjela na týden do lázní a on se rozhodl trávit své letošní volno prací. Náhle ho mezi dvěma údery vyrušil milý ženský hlas.

„Pomáhej pánbůh!“ Byla to Sofie. V ruce sice držela kolo, ale působila víc jako modelka pózující pro nejnovější katalog pařížské cyklistické módy než jako víkendový sportovec. Měla na sobě barevné letní šaty a rozpuštěné vlasy jí povlávali v ranním větru. Z košíku na řídítkách vykukovala čerstvě natrhaná kytice lučních zvonků a kopretin.

„Dejž to pánbůh“, odpověděl dvorně a se zájmem si ji prohlížel. Kdyby u té kytice ležela ještě láhev vína a ona měla přes hlavu červený klobouček, poradil by jí cestu k babičce přes les. Pro sebe se té představě zasmál, neřekl však nic.

Nebyl příliš zvyklý dávat najevo své pocity a city. V několika posledních letech se upnul na práci a snažil se nevnímat, že je vlastně hrozně sám. Samotného ho překvapilo, jak rád ji vidí. Kdokoliv jiný by ho vyrušoval z práce, ale nyní bez zaváhání odložil nářadí a pozval ji dál.

Opřela kolo u polorozpadlé branky a okouzleně se rozhlížela kolem sebe. Proklestila si cestu kopřivovou alejí a dlaní přejížděla rozvrásněné kmeny starých, po leta neudržovaných jabloní, třešní a slív. Milovala stromy. Zdravila se s nimi v alejích a v lese si proplétala jejich ratolesti mezi prsty.

U plotu čile bujely zaplevelené floxy. Romanticky k nim přiblížila tvář.

„Mohu?“ zvolala na Alexe, který ji překvapeně pozoroval ode dveří chaty. Přikývl. Jemně ulomila jeden hrozen nafialovělých kvítků a nedbaje dotěrné svízele, která zanechávala své kulaté, lepkavé pozdravy na lemu jejich šatů, proklestila si cestu zpět k domu. Kvítek zasunula mezi luční zvonky v košíku u kola a prosebně se k němu obrátila.

„Měl byste trochu vody – pro ně i pro mě“, dodala s úsměvem.

„Samozřejmě, promiňte, pojďte dál.“

Vzala kytici do náruče a následovala ho do domu. Alex zmateně hledal sklenice na polici v kuchyňském koutu.

„Tohle bude úplně stačit“, řekla a shýbla se pro láhev od okurek zastrčenou pod výlevkou. Rozložila do ní květiny a dolila vodou. Jídelní stůl uprostřed místnosti byl plný odloženého nářadí, nádobí a sem tam ležela kniha nebo vytištěné texty rozpracovaných článků. Sofie opatrně rozhrnula uprostřed stolu nashromážděné věci a vytvořila malý ostrůvek tak akorát na dno jedné zavařovačky. Umístila tam kytici a spokojeně se na své dílo zadívala.

„Vy jste teda případ“, okomentoval Alex její marnou snahu zvelebit naprosto chaotický prostor. „Půjdeme si raději sednout ven. Dáte si se mnou?“ Pozdvihl načatou láhev bílého vína.

„Moc ráda, akorát vás nechci zdržovat od práce, jen jsem vám přivezla ty vaše texty.“

„Tak jste to přežila?“ zeptal se s úsměvem a vymýval druhou skleničku. „To jsem rád. Dlouho jste se neozvala, až jsem se bál, že vás to porazilo.“

„Náhodou to bylo moc příjemné počtení. Akorát jsem se k tomu dřív nedostala. Konce školního roku jsou prostě hektické, znáte to.“

„Popravdě neznám, nemám děti“, přerušil ji, ale zarazil se. Proč jí to vlastně vykládá?

„Děti včera ráno odjely k babičce“, pokračovala, „muž je na cestách, tak jsem s vašimi příběhy strávila příjemnou sobotu. Určitě je škoda, že jste psaní pověsil na hřebík.“

Rozesmála ho…

„Myslím samozřejmě autorské psaní. Měl jste krásnou klukovskou fantazii. Nemyslím, že něco takového se z člověka vypaří, možná jen stačí ji probudit“, řekla a pozdvihla sklenku. „Tak třeba na budoucího spisovatele a na tykání, pokud souhlasíš.“