2019-01-29 00:00

KAPITOLA 5.

SPISOVATEL


      „Nezlobte se, že jsem Vás takhle přepadl“ řekl Alex omluvně, když na druhý den odpoledne zazvonil u Sofie doma. „Nějak se nemohu z toho všeho vzpamatovat. Doufal jsem, že se mi podaří dát díky těm dopisům do kupy pořádný článek, ale zatím jsem si jen obohatil fantazii o pár poetických představ o ženách.“

      „Ale to není zas tak málo, nemyslíte?“ odpověděla mu Sofie napůl povzbudivým a napůl káravým tónem.

      Alex seděl sklesle na barové stoličce u kuchyňské linky. Zpytavě si ho prohlížela a pak s úsměvem řekla: „Asi budete muset ten příběh stvořit vy, když se sám neobjevil.“

      „Vždycky jsem chtěl být spisovatelem“ řekl tiše a nejistě se na ni zadíval.

      „Tak co vám v tom brání?“ odpověděla energicky a oba se hlasitě rozesmáli. Konečně se jeho oči trochu rozjasnily.

      Byla zvláštní – jiná než ženy, které doposud poznal. Bezděky mu vytanul na mysli útržek jedné věty z houslistova dopisu – ten Váš něžný francouzský hlas byl jako balzám pro mé uši, mohl bych ho poslouchat do konce světa… Řekl by to samé o Sofiině zvonivém smíchu.

      Probudila v něm dávno zasuté pocity. Přání být spisovatelem v sobě skutečně nosil od mládí. Měl za sebou pár pokusů o román, ale uchopené téma nikdy nebyl schopný domyslet a dovést do zdárného konce. Buď myšlenku ztratil, nebo mu ji přetrhly životní zvraty. Uvědomil si, že mu v psaní nebrání vůbec nic, krom jeho ostychu, pocitu vlastní nedostatečnosti a obavy z neúspěchu.

      „Máte pravdu, stačí začít!“ opět se rozesmál a dodal, „jo, kdyby to bylo tak jednoduchý. Kdysi dávno jsem to zkoušel, ale nikdy jsem nic nedokončil. Mám v šuplíku pár povídek, nikdy jsem ale nenašel odvahu je vytáhnout a někomu přečíst. Zdály se mi hrozně banální. Brzy jsem se začal soustředit na závažnější témata, pohltila mě žurnalistika a sny o vlastní tvorbě zůstaly v šuplíku i s těmi povídkami. Nebyl čas na hraní.“

      „To je škoda,“ odpověděla, „jakmile si člověk přestane hrát, začne stárnout. Třeba by právě ty hravé povídky někoho zajímaly. Člověk mnohdy v mládí stvoří nečekaně hluboké věci. O čem jste vlastně psal?“

      „Je to tak dávno, že už ani pořádně nevím. Jsem celkem dobrodružná povaha, jako dítě jsem miloval Foglara a samozřejmě Verna, později Londona a Twaina. Propadl jsem Orwellovi, myslím, že jsem se snažil napodobit jeho styl – znáte to, ve dvaceti má člověk pocit, že předělá svět.“

      „Dal byste mi je přečíst?“ zeptala se nečekaně.

      Překvapeně k ní vzhlédl.

      „Zajímalo by mě to, opravdu“ dodala opět se smíchem, když viděla jeho zaražený výraz.

      „Jsou to jen takové čmáranice“ bránil se. „Povídky jsou na nic. Povídka je jen krátká bezvýznamná procházka do přírody. Sem tam najdeš houbu, sem tam sebereš malinu. Ale román! Román, to je dobrodružná výprava do středozemě“ rozohnil se.

      Jeho zápal se jí moc líbil. Vnímala, jak ožívá.

      „Ale bez průpravy bezvýznamných procházek by vás nohy do středozemě nedonesly, nemyslíte?“ pronesla klidně.

      „Vy jste se minula povoláním,“ řekl, „měla jste být psycholožkou.“

      „Jen to ne,“ oponovala, „mám co dělat sama se sebou, ale k diskuzi o mých nesplněných snech jsme se zatím nedostali.“

      Opět se oba rozesmáli. V tom zazvonil její telefon. Pohlédla na displej, kde zářilo jméno Julie.

      „Promiňte, to je dcera,“ řekla omluvně a než hovor zvedla, jen pozdvihla obočí a s úsměvem dodala, „budeme se muset rozloučit, začíná mi směna rodiče-řidiče.“

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook