KAPITOLA 40.

KŘEST

Drahá Elso.

Naposledy sbírám odvahu a pár posledních sil, abych se pokusil dostihnout osud a v něm nás dva. Mé první dva dopisy se vrátily nedoručené zpět. Nedokážu si to vysvětlit. Od našeho setkání uplynulo již pět měsíců. Prožívám velkou bolest, nemaje od Vás sebemenší zprávu. Zároveň však radostí přetéká mé srdce, protože nepoznav Vás, nemiloval bych.

Zjevila jste se mi půvabná jako víla, důstojná jako bohyně olympská, laskavá jako světice. Do smrti nezapomenu ten okamžik, kdy jsem Vás poprvé spatřil – tu křehkou dívku s tím mohutným nástrojem vedle Vás. Podávala jste mi ruku a ten Váš něžný francouzský hlas byl jako balzám pro mé uši, mohl bych ho poslouchat do konce světa. Stejně tak i naši souhru v Mendelssohnově Snu noci svatojánské. Zahrát si s Vámi byl nejúžasnější zážitek mého života. Byla jste tak krásná, a já si tolik přál být Vám nablízku jako to čelo ve Vašem klíně…

Dočetla Sofie s mírným patosem poslední z mnoha úryvků Alexovy knihy a ke shromážděnému davu lidí dodala.

„Stála jsem u zrodu této knihy a nesmírně mě těší, že mohu být nablízku i jejímu křtu. Osobnost autora je mi blízká po profesní i lidské stránce. Jsem moc ráda, že jsem ho směla poznat. Jeho přítomnost v mém životě mě obohatila, posunula vpřed v mých vlastních rozhodnutích a povzbudila ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř. Vnímám, že dílo, které dnes uvádíme v život, má úplně stejné schopnosti a kvality. Je to krásný, opravdový a čistý odraz autora a jeho upřímné snahy nám něco sdělit. Za to mu já ze srdce děkuji a jsem si jistá, že brzy rozhodně nebudu se svými díky sama.“ Hrdě se na Alexe podívala a on věděl, že i kdyby díky pronesené z jejích úst mělo být tím jediným, stačilo by mu to.

Křest probíhal v městském divadle první adventní neděli jako velká společenská událost. Nakladatel znal hodnotu této knihy a dal si opravdu záležet.

Sofie věděla, že to bude stát za to a přemlouvala Tomáše, aby šel s ní, ale marně. Přes veškeré změny, které v jeho životě i postojích nastaly, stále nedokázal přenést přes srdce jeho existenci. To zranění bylo příliš hluboké. Věděla, že nesmí naléhat. Chápala ho.

Venku poletovaly první vločky sněhu a hosté se už pomalu rozcházeli do tmy pozdního odpoledne.

U dveří divadla stála opuštěná postava. Byl to Tomáš a váhavě podupával. Vyšlapaný plácek zůstal na chodníku jako asfaltová skvrna na sametovém přehozu, když se konečně rozhoupal, a vešel dovnitř. Těkal pohledem po odcházejících návštěvnících, dokud konečně v rohu hlediště nezahlédl Alexe, jak si po posledním podpisu ukládá pero do náprsní kapsy saka. Zamířil přímo k němu.

„Dobrý den“, pozdravil. Na Alexovi bylo znát značné překvapení. „Omlouvám se, že vás přepadám zrovna v takové chvíli a že jsem nedokázal přijít na tu slávu. Je vidět, že se vše vydařilo!“, dodal povzbudivě.

„Ano, mám radost“, přisvědčil Alex a vyčkával, co bude dál.

„Nezdržím vás“, pokračoval Tomáš. „Přišel jsem vám jen poděkovat. Vrátil jste mi ženu.“

„Bylo mi ctí“, odpověděl Alex a podal mu ruku, kterou mu Tomáš tentokrát stiskl silně, s opravdovou vřelostí a upřímným vděkem.