2019-08-20 00:00

KAPITOLA 39.

POHÁDKA


Sobotní ráno bylo deštivé. Děti se hned po probuzení usadily u televize a Sofie jim to nevymlouvala. Uvařila kávu a dva horké šálky odnesla do své pracovny. Tomáš ještě spal. Opatrně si sedla na spodní kraj matrace a s hrnečkem v dlaních zpytavě zkoumala rysy svého muže. Byl tak krásný. Dokázala ho vidět úplně nově. Uvědomila si, že k němu cítí o moc vřelejší vztah než před lety, kdy byli mladí a dle společenských norem měli být i zamilovaní. Tenkrát zamilovaná nebyla.

Otevřel oči. Vypadalo to, jako by se tak stalo pod silou jejího pohledu, rozesmálo jí to. Malý okamžik pátral v paměti, co tu dělá. Usmál se taky a ona mu beze slova podala šálek kávy. Už to vypadalo, že rozehrávají druhý díl své pantomimy, když Tomáš překvapivě prolomil mlčení a popřál Sofii dobré ráno.

„I tobě lásko moje“, odpověděla a on se na ni překvapeně podíval.

„Tak jsi mi nikdy neřekla“, ozval se trochu udiveně a trochu s výčitkou.

„Protože teď to dokážu skutečně tak cítit“, vysvětlovala tiše. Vzdychl a pohladil si vrásky na čele, což bylo jeho gesto, když si s něčím nevěděl rady.

„Mám strach, abych tě zase nezklamal. Vím, že se nedokážu moc změnit“, řekl s obavou v hlase.

„Ale já nechci, aby ses měnil, o to mi přeci nikdy nešlo“, oponovala. „Mně úplně stačí, že mě bereš takovou, jaká jsem. Nemohu po tobě přeci chtít, abys byl někým jiným.“

Znělo to logicky a přitom neuvěřitelně. Stačí tak málo, říkal si sám pro sebe, prostě jen nechtít toho druhého předělávat k obrazu svému. A přitom je to tak těžké.

Po chvilce se začal svěřovat již nahlas: „Včera jsem byl u Alexe. Chtěl jsem zjistit, proč se to stalo. Řekl mi, že na to odpověď neexistuje, ale že to se mnou nesouvisí. Mluvil také o vnitřní svobodě, která byla mezi vámi dvěma. Přišlo mi, že má takový nadhled, že má ve všem jasno. Takový já nikdy nebudu. Tohle duševní splynutí je něco, co já ti nikdy nebudu s to poskytnout.“

„Ty mi dáváš to samé jen jinak“, řekla naléhavě. „Miluješ mě a vím, že jsi mě miloval celých těch patnáct let, co jsme spolu. Vždycky jsem to věděla, dal jsi mi to prožít. Proto jsem také dodnes s tebou a proto jsem našla odvahu jít za tebou kvůli té práci. Asi se to všechno muselo stát, abychom prostřednictvím toho odcizení k sobě mohli skutečně najít cestu. Mám pocit, že jsme vedle sebe doposud jen přežívali. Dnes dokážu vyslovit, že tě miluju a skutečně to tak cítit. Nikdy to nebude stejný cit, který jsem dokázala prožívat s ním. Ale to neznamená, že má menší hodnotu. Láska má tolik podob!“

„Já jsem tě doposud vlastně vůbec neznal, jak jsem mohl být tak slepý?“ řekl smutně a políbil jí ruku.

„Nebyl jsi slepý. Tvé srdce mě vidělo vždycky. Jen sis prostě některé věci neuvědomoval, protože jsi mě nedokázal přijmout takovou, jaká jsem, a díky tomu pochopit. Nejspíš jsem dělala to samé já tobě. Teď už mě znáš.“ Odmlčela se a v jejím úsměvu pro něj rozkvetla louka.

Z obýváku zazněl tlumený hlas Obelixe, který se dožadoval kouzelného lektvaru. Oba je to nahlas rozesmálo.

„Vyprávěj mi pohádku“, zaprosil a přitáhl si ji k sobě pod deku.

Vůbec ho nepoznávala. Jako by z nich někdo sejmul prokletí. Seděli vedle sebe na zemi jak dva puberťáci na koleji a Sofie začala svůj příběh:

 

BENJAMÍNKA

 

Kdysi dávno, za sedmero horami a sedmero řekami bylo malé království. Měli v něm princeznu na vdávání, o kterou si řekl sousední král. Benjamínka ho znala z rytířských klání a obdivovala jeho statečnost. Věděla, že je moudrý a spravedlivý. Souhlasila, že si ho vezme.

Jednou se u nich v království objevil hezký, mladý rytíř a naše milá Benjamínka se do něj zamilovala a on se zamiloval do ní. Věděli, že si nesmí patřit. Žádala ho, aby odešel. Na rozloučenou se políbili, ale jako na potvoru je u toho viděl král.

Hrozně se rozčílil a chtěl je oba nechat popravit. Ale nikoliv proto, že líbala jiného, nýbrž ho poranilo, že z jejího pohledu vycítil vřelost citu, který k němu nikdy neprojevila. Žárlivost mu zakalila srdce. Tu, kterou tolik miloval a která jeho milovala natolik, že se pro něj vzdala i svého rytíře, najednou nenáviděl.

V den popravy hrad přepadli banditi. Chtěli svrhnout krále a namířili na něj zbraně. Ve zlomku vteřiny ho Benjamínka zastoupila vlastním tělem a v té samé chvíli zakryl rytíř Benjamínku. Trefili tedy rytíře. Ten krátký okamžik však stačil k tomu, aby se dav vzpamatoval a banditům se postavil.

Tak tedy rytíř svou láskou zachránil nejen Benjamínku, ale i celé království a Benjamínka zachránila králi nejen život, ale i duši, protože pochopil pravou hodnotu lásky. Už nikdy nehodnotil sílu lásky podle síly pohledu, ale podle opravdovosti srdce.

A milovali se šťastně až do smrti.

 

Sofie dovyprávěla. Tomáš nic neřekl, jen se na ni zamilovaně díval. Potěšilo jí to. Věděla, že má radost. Bylo to celé neuvěřitelné – jak moc je někdy potřeba, aby se pohnuly ledy a jak málo někdy stačí, aby roztály.

Po chvíli mu to však nedalo a řekl: „Tvoje příběhy se mi líbí. Hlavně ty lechtivé. Jsou takové jemné. Úplně se to vymyká klasickým erotickým povídkám.“

„Taky bych je tak nenazvala“, řekla Sofie. „Myslím, že jim sluší spíš přívlastek milostné. Nemravná věc skrytá do poetických slov dostává úplně jiný rozměr, nezdá se ti? Nutí člověka použít fantazii. Potřebujeme příběháře a příběhy! Ať už vyprávěné, nebo zakleté do klobouku. Proto mě tak baví tvořit rukama“, dodala ještě.

„Jak je možné, že takovou jsem tě za ty roky vůbec nepoznal? Kdo vlastně jsi?“ zeptal se nakonec.

„Tvoje žena!“, odpověděla vesele a přimkla se k němu tak, že o tom opravdu nepochyboval.

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook