KAPITOLA 38.

USMÍŘENÍ

Sofie se vrátila domů pozdě. Byla hrozně unavená, ale skutečně šťastná. Večer se opravdu vydařil. Ani ve snu by ji nenapadlo, jaký spád vezme její život, když se rozhodne prožívat a dělat opravdu to, co cítí. Galerie celou akci svědomitě zpropagovala a Sofie by si nikdy nepomyslela, že právě její práce vzbudí takový zájem.

Doufala, že na ni Tomáš počká a bude mít možnost se s ním alespoň trochu podělit o svou radost, když už neměl zájem její tvorbu vidět naživo. Ale nebyl ani v kuchyni, ani v obýváku a do ložnice si netroufala. Šla tedy spát a cestou ještě nahlédla do pokoje k dětem. Ty spokojeně oddychovaly. V koupelně ze sebe shodila šaty a narychlo přejela zuby. Na víc už neměla sílu.

Potichu našlapovala po chodbě do pracovny. Překvapilo ji, že dveře byly pootevřené a zevnitř se dralo sporé světlo lampičky. Opatrně je otevřela úplně a ve své posteli našla Tomáše, jak sedí v pracovním obleku uprostřed rozestlaných peřin. V ruce držel hrst pomačkaných papírů a oči měl zvlhlé slzami.

Vůbec nevěděla, co se stalo a starostlivě k němu přiklekla.

„Odpusť mi“, řekl namísto vysvětlení.

Nechápavě si ho prohlížela. Nakonec v hromadě papírů rozšifrovala vlastní texty. „Kde jsi k tomu proboha přišel?“ vyhrkla a vzala mu je z ruky.

„Dal mi je Alex“, odpověděl.

Začala pomalu chápat souvislosti. „A?“ řekla vyzývavě.

Jen zavrtěl hlavou. Po celou dobu z ní nespustil oči.

Drahnou chvíli jen seděli proti sobě a navzájem se prohlíželi, jakoby se právě viděli poprvé. On vnímal Sofii úplně jinak a ona Tomáše vůbec nepoznávala. Nakonec se i jí začaly z očí řinout slzy a slaná záplava beze slov odplavovala z těch dvou srdcí tolik let hromaděnou bolest, nepochopení a ukřivděnost.

Nesměle mu rukou otřela zvlhlé tváře. Čekala, že se odtáhne, ale místo toho ji políbil do dlaně. Bylo to jako pantomimická milostná předehra poraněných labutí. Pomalu mu sundala sako a rozepla košili. Zavřel oči a nechal se odstrojit jako bezmocné dítě.

Něžně přejížděla rukama po odhalené kůži a on bytostně cítil energii její lásky, která prostupovala skrze dotek každou buňkou. Cítil, jak se mu vlévá cit a síla do celého těla.

Vnímala uvolnění, které u něj neznala. Byl vždy napjatý jako luk. Nyní se odevzdaně oddával jejímu laskání. Přímo cítila, jak bolest mění své skupenství v naprosto bezpříčinnou radost. Rozpustile ho polechtala. Rozesmál se a škádlení jí vrátil. Smích odfoukl poslední stíny z jejich duší.

Stáhnul z ní noční košili. Pevným pohybem ji pohladil od ramen, přes boky až ke stehnům, jakoby se chtěl ujistit, že je skutečná. Nyní zavřela oči zase ona a slastně si vychutnávala tisíce polibků, kterými ji zasypával. Hojivá síla doteku dokončila, co slzy a smích začaly.

Nepadlo ani slovo. Dorozumívali se pouze svými doteky. Jejich fyzické splynutí bylo vášnivé a opravdové a konečně spojilo i jejich duše. Prožili onen mystický zážitek vzájemné svobody, kterou zná pouze láska bez podmínek.

„Děkuju ti, že jsi tím, kým jsi“, řekla Sofie do ticha slastného uvolnění a pocítila silnější sevření jeho objetí. „Děkuju, že jsi mi dal zažít svou mužskou opravdovost a přijal mou ženskou.“

Neřekl nic. Dnešní noc ho připravila o řeč. Jen si ji přitáhl blíž a pevněji k sobě, aby mu už nikdy nevyklouzla. Usnula schoulená v jeho náručí, šťastná a svobodná.