KAPITOLA 37.

SOFIE

Tomáš seděl na matraci v Sofiině pracovně. Byla celý den pryč. Na přehlídku jít nedokázal. Vzal si na starost děti, které už byly po večeři a kutily si něco v pokoji. Dům byl ztichlý, jen zvenku doléhaly zvuky sychravého podzimu, který pročesával zbylé listy stromů vytrvalým pofukováním.

Už po několikáté překládal jeden list papíru přes druhý. Netušil, s kým vlastně žije. Z hrstky povídek na něj dýchlo tolik něhy, fantazie a radosti, které si nikdy neuvědomil. Proč vlastně?

Byla odvážná jako Hedvika, hravá jako Karolína, krásná jako Emma. Byl přiložený i její poslední dopis – to ohnivé vyznání, které ho zraňovalo do morku kostí. Zároveň mu zněla v uších Alexova slova – ona vás miluje. Je možné, že něco podobně krásného cítí vůči němu? Nikdy se jí na to nezeptal. Nikdy se jí nezeptal, co cítí, co má vlastně ráda. Nezajímalo ho to. Byla samozřejmou součástí jeho života, ve kterém ji vlastně přehlížel. A přesto mu řekla, že si na něj ráda počká.

Zrak mu padl na jednu z posledních básní, které Alex také přiložil:

Popravu povrchnosti

nachystala bezpodmínečná láska

Hostina bude bohatá

Hojnost přítomného okamžiku

objímá dvě duše

Plnými doušky hltají svou vzájemnost

Uvězněné v přítomnosti

nikdy nebyly svobodnější

Nic jim nepatří

a přesto mají všechno

Jsou bezpodmínečnou láskou…

Připadal si tak pokořený, sám, a přesto mu celé to ponížení a pocit opuštěnosti přinášelo zvláštní uvolnění, snad i radost. Ztrácel veškeré iluze o sobě i předsudky vůči své ženě. Osvobozoval se.

Nakonec nalistoval Sofiinu poslední povídku a dnes již potřetí se do ní začetl:

SOFIE

Pomalu se loudali od oprýskané vlakové zastávky. Na vývěsce stálo „Zelené háje“ a nápis nelhal. Všude, kam oko dohlédlo, se rozkládaly lesy. Břízy kolem trati rytmicky pohupovaly větvemi a mezi nimi probleskovaly ratolesti rozechvělé osiky. Vlak zmizel za zatáčkou. Chytili se za ruce a prsty propletli do pevného objetí. Konečně sami. Přešli násep a zapluli mezi borovice, které v parném odpoledni voněly smolou a jehličím.

Náhle se před nimi otevřel palouk jako taneční parket. Koruny stromů tvořily klenutý baldachýn zdobený slunečními paprsky. Našli svou katedrálu. Uvelebili se na měkké matraci lesního podrostu a víc nepotřebovali.

Potkali se na začátku léta a od té doby se k sobě utíkali – každý z pouště vlastního vztahu, ve kterých oba upřímně hledali cestu do oázy. Jejich blízkost neměla jména. Nebyli milenci, nebyli spiklenci, prostě jen byli.

Dnes byli poprvé skutečně sami. Něžně hladila prsty jeho tváře, obočí a skráně. Do toho nahlas přemýšlela: „Chtěla bych tě líbat.“

„Tak to udělej“, odpověděl.

Již tolikrát o tom snila, ale nedokázala v sobě překonat lety utvrzenou konvenci. Nevěra byla strašákem uvnitř mysli. Jejich vzájemná přitažlivost se však naprosto vymykala všem dosavadním zážitkům. Nic od sebe navzájem neočekávali. Nehledali v sobě svou druhou polovinu. Dokázali vedle sebe být jako dvě celistvé bytosti, darující se navzájem. Nehledali jeden ve druhém, co jim vlastní vztah nedokázal poskytnout, věděli, že by stejně nenalezli. Prožívali bezpodmínečnou lásku, která postrádala potřebu druhého vlastnit. Bylo to tak svobodné! Každé jejich setkání bylo dokonalé svou absolutní přítomností. Každé z nich mohlo být posledním a přeci by nescházel jediný kamínek do mozaiky života.

Bez dalšího rozmýšlení mu darovala svoje rty a on je vděčně přijímal. Líbali se a v její duši padal jeden mýtus za druhým.

„Proč jsme se vlastně nechali spoutat pocitem vlastnictví?“ zašeptala mezi polibky. „Obraz ráje je pro mě skutečnost, kde nikdo nepatří nikomu a přitom všichni patří všem.“

„Ze strachu ze ztráty?“ odpověděl otázkou. „Akorát nevím, čeho se vlastně bojíme. Stejně nám nemůže nikdy nic patřit. Jak na něčem hmotném může vůbec někdo lpět – ať už je to majetek, nebo lidské tělo.“

„Moje tělo patří pro tuhle chvíli tobě“, řekla tiše.

Přivinul ji k sobě pevněji a dál už slova nepotřebovali, propadli se do dialogu svých hmotných existencí. Jejich spojení bylo mystickým zážitkem, zážitkem skutečné svobody, kterou zná pouze láska bez podmínek.