KAPITOLA 36.

HLEDÁNÍ

Tomáš nervózně přešlapoval před redakcí. Již několik dnů sbíral odvahu k činu, který se mu začátkem týdne zdál tak prostý a samozřejmý. Skutečná konfrontace s realitou byla však mnohem náročnější.

Sofie bude mít dnes svou první přehlídku. Včera ráno mu u snídaně dala oficiální pozvánku. Neřekl jí, že o tom už ví. Ještě nikdy v životě necítil takovou potřebu něco změnit. To, jak málo ví o své vlastní ženě, ho vyděsilo. Navíc její práce ho opravdu zaujala. Má takový čistý, nepodbízivý styl. Rád by jí pomohl s propagací, ale o nic takového ho nepožádala.

Vnímal, že pokud opravdu chce v jejich vztahu pokračovat, musí se rozhodnout. Nedokázal totiž vůbec být v její fyzické blízkosti. Mezi nimi stál Alex.

Zhluboka se nadechl a rázně vykročil po schodech do redakce. Na chodbě potkal postarší ženu a nervózně, jako student, který hledá maturitní místnost, se zeptal na Alexe. Zavedla ho ke dveřím na konci chodby a zaklepala.

„Někdo tě hledá“, zvolala do škvíry dveří, které před Tomášem otevřela dokořán. Zpytavě si ho prohlížela a trpělivě čekala, až vejde dovnitř, aby mohla zavřít. Šel pomalu, nesměle a rozpačitě. Byl to krok naprosto nepodobný jeho běžné, sebevědomé chůzi. S ostychem se rozhlížel po místnosti a záměrně oddaloval střet pohledů.

„Dobrý den“, řekl po chvilce trapného ticha. Alex mu odpověděl na pozdrav.

„Jsem Tomáš Hajný“, představil se, ale ruku podat nedokázal.

Alex vstal překvapeně ze židle. Stáli proti sobě jako dva stromy na mezi, stůl, znázorňující hradbu z kopřiv, je od sebe odděloval. Oba se navzájem prohlíželi. Ticho trvalo celou věčnost.

Mlčení prolomil Alex, který se rozpačitě zeptal: „Co pro vás můžu udělat?“

Tomáš byl v koncích. Co má říct? Hlavou se mu honily otázky typu: Proč jste spal s mojí ženou? Všechny mu připadaly tak trapné. Řekl tedy jen: „Potřeboval bych s vámi mluvit, měl byste chvíli čas?“

Alex přikývl a pokynul mu na prázdnou židli.

„Vůbec nevím, kde začít. Vlastně jsem vás chtěl jen poznat a…“, odmlčel se.

„A zjistit proč?“ odpověděl za něj Alex.

Tomáš překvapeně zvedl oči a konečně se jejich pohledy potkaly.

„Obávám se, že odpověď neexistuje. Ani já ji nenašel“, řekl Alex. Stále si hleděli do očí.

„Ale jak jste mohl, Sofie je přeci vdaná!“, vyhrkl Tomáš naléhavě.

„A já ženatý“, odpověděl. Mluvil pomalu, s rozmyslem a nešlo přeslechnout smutek v jeho hlasu. „Ujišťuji vás, že v tom rozhodně nebyl žádný záměr. Vím, že je to hrozně těžké pochopit, ale to, co se odehrálo mezi námi dvěma, s vámi vůbec nesouvisí. Nehledejte za tím žádné své selhání nebo útok na vaši osobu. Sám Sofii milujete, víte nejlíp, jak silná dokáže být vzájemná přitažlivost.“

„Ale já pořád nedokážu pochopit, co jí se mnou chybí, co mně chybí, že se spustí s někým jiným“, skočil mu netrpělivě do řeči Tomáš.

„Právě, že vůbec nic!“ odpověděl mu Alex naléhavě. „Snad jen vnitřní svoboda, kterou jsme dokázali jeden druhému dát. Jenom díky tomu jsme schopni pokračovat v našich současných vztazích. Pro nás je to uzavřená kapitola. Teď je na vás, jak se k tomu postavíte.“

Nepochopil. Byl tak vtažený do své bolesti, žárlivosti a neschopnosti pochopit takový rozměr svobody, o které Alex mluvil, že si jen vložil hlavu do dlaní a hluboce vzdychl.

Alex otevřel horní zásuvku psacího stolu a vyndal několik popsaných listů. Podal mu je.

„Tohle je vaše žena“, řekl. „Až pochopíte, kým je, pochopíte i tu svobodu, kterou v sobě nosí a umí rozdávat. Dotknout se její vnitřní svobody a moudrosti mi otevřelo oči. Díky tomu jsem našel cestu ke své vlastní ženě. Ani nevíte, jaké máte štěstí, že si vybrala právě vás. Věřím, že k ní opět najdete cestu. Ona vás miluje, o tom jsem přesvědčený.“

Tomáš konsternovaně převzal svazek papírů z jeho ruky a s rozmlženým pohledem se jimi probíral.

„Hodně štěstí“, řekl Alex a podal mu ruku. Bezděčně ji přijal a beze slova odešel.