

KAPITOLA 35.
ROZHOVOR
Druhý den kolem sebe jen mlčky prošli kuchyní. Sofie obstarala děti a chystala se k odjezdu. Tomáš byl rozespalý a neupravený a bylo vidět, že toho moc nenaspal, stejně jako ona.
„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se jí překvapivě těsně před odchodem.
„Mám teď dvouhodinovku, ale po desáté budu volná až do dvou“, odpověděla a hleděla mu při tom do oteklých očí. Kupodivu neuhnul a z pohledu vnímala, že jeho včerejší tvrdost už není tak neúprosná. „Mám se vrátit domů?“ přidala ještě otázku. Přikývl, ale když ho chtěla políbit na rozloučenou, opět se stáhl. Usmála se na něj a odešla.
Když dorazila domů, seděl apaticky v křesle v rohu obývacího pokoje. Normálně by jim oběma uvařila kávu a v klidu si sedla na pohovku vedle něho, ale dnes si ani nezula boty. Mlčky si sedla na opěrku u křesla a pohladila ho po rameni. Na víc si netroufala. Ani se nepohnul.
„Chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Hrozně mě to všechno vzalo. Spala jsi u dětí, nebo u sebe?“ snažil se navázat konverzaci.
Cítila jeho rozpaky, ale nedokázala mu jakkoliv pomoci, byla úplně stejně zmatená a bolavá jako on. Svezla se z křesla na koberec a hlavu položila na opěrku, na které před chvilkou seděla. Z ničeho nic ji pohladil po vlasech. Zavřela oči a nechala právě probuzené slzy stékat na látkové polstrování.
„Taky se mi to stalo. Dokonce dvakrát“, řekl náhle do ticha. „Nikdy bych ti to neřekl. Hrozně jsem se bál, abys na to nepřišla, nechtěl jsem o tebe přijít. Promiň“, dodal.
„Já tě nevlastním“, řekla tiše, aniž by zvedla hlavu. „Nikdy bych po tom nepátrala, jestli jsi mi nevěrný, zdá se mi to směšné. Pokud se mnou chceš být, zůstaneš. Pokud tě naplní někdo víc než já…“, odmlčela se a chvíli přemáhala pláč. „Jsi svobodný. A chci, abys to věděl.“
„Ale já to takhle brát nedokážu“, řekl taky tiše. „Prostě neumím přijmout, že jsi patřila jinému muži. Vadí mi to a kdykoliv se mě dotkneš, tak…“
„Neumím to popsat“, ozval se po delší pomlce. „Pořád hledám, v čem je lepší, když jsi mu dala přednost?“
„Ale tady žádné ‚lepší‘ není, a nedala jsem mu přednost. Lidské srdce pojme tolik lásky. Každý z vás je tak jiný, jinak krásný, ta přitažlivost prostě byla silnější než má vůle. Nikdy jsem nic takového nezažila.“
„Včera jsi zmínila, že ti přinesl do života něco nového“, skočil jí do řeči, „co to tedy bylo, v čem byl jiný?“
„Uměl si hrát“, řekla bez váhání. „Ty jsi vždycky bral všechno hrozně vážně. Všichni byli proti tobě ve tvé hlavě. Musíš neustále s něčím bojovat. Když jsem byla s ním, cítila jsem takovou lehkost. Dotýkali jsme se jeden druhého a nic víc pro nás v danou chvíli neexistovalo. Prostě jsme jen byli.“
Vnímala, jak v něm narůstá vlna nevole. Neodvážila se pokračovat dál. Sama sebe překvapovala svou otevřeností. Vyslovit věci tak, jak je skutečně cítí, před ním doposud nikdy nedokázala.
Když se trochu uklidnil, řekl stroze: „Potřebuju víc času se s tím vyrovnat. Ale chtěl bych se s ním setkat.“
Trochu polekaně se zvedla a pohlédla na něj. On se ani nehnul. Dál seděl vzpřímeně v křesle a hlavu měl pevně zaklesnutou o opěradlo. Chvíli váhala a pak si vybavila včerejší telefonát. To ji uklidnilo a řekla do ticha: „Alex Orten, redaktor Revue Portu. A času máš, kolik budeš chtít, ráda si na tebe počkám.“
© Kamila Parsi 2019