Kategorie:

2019-07-16 00:00

KAPITOLA 34.

PŘIZNÁNÍ


      „Co to má být?“ hodil Tomáš dopis na kuchyňský stůl, když Sofie přišla večer z práce.

      Nechápavě se nejprve podívala na něj a pak na dopis. „Nech mě to vysvětlit“, řekla klidně, když viděla, co se stalo.

      Byl však nepříčetný a nervózně poťukával prstem na list papíru. Sofie poslala děti do jejich pokoje.

      „O tom to tedy celé je, škemráš o svobodu a pak se pelešíš s jiným?“ vyhrkl.

      „Tak jednoduché to není“, snažila se vysvětlovat, ale marně. Pochopila, že ať řekne cokoliv, vše bude špatně.

      „Kdo to je?“ zeptal se vztekle.

      „Neznáš ho“, odpověděla Sofie. „Pracuje v novinách a pomáhala jsem mu s nějakými překlady k jeho nové knize. Trvalo to jen krátce, už je to pryč. Má svou vlastní rodinu.“

      „Jak jsi mohla?“ zvolal ublíženě.

      „Tobě se to nikdy nestalo?“ podívala se na něj smutně a trochu zpytavě.

      Neodpověděl. Její vnitřní klid a přímá otázka ho úplně vyvedly z míry. Konečně si sedl vedle ní ke stolu a dlouho oba mlčeli.

      Opatrně se dotkla jeho ruky položené na ubruse a tiše řekla: „Odpusť mi to.“ Odtáhl se. Uvědomila si, že ho během čtyřiadvaceti hodin už podruhé žádá o odpuštění za něco, čeho vlastně vůbec nelituje. Tohle se však stát nemělo. On nikdy nepochopí, o co mezi nimi šlo. Bylo jasné, že pokud jí neodpustí, je mezi nimi konec.

      „Nechtěla jsem ti ublížit, ani trochu“, řekla. „Mrzí mě, že jsi na to přišel takhle“, pokračovala pomalu. “Strávili jsme spolu jen pár okamžiků, přinesl mi do života něco nového, co jsem doposud nepoznala. Nedokázala jsem se tomu ubránit. Byl mi tak blízký. Je to však pryč, on čeká rodinu a já mám tebe. Jestli tě tedy ještě mám?“, zeptala se nejistě.

      Neodpověděl. Byl příliš zraněný a zmatený. Nechápal nic z toho, co mu právě řekla. „Takové kecy“, říkal si pro sebe. Zvedl se a beze slova odešel.

      Sofie se neudržela a usedavě se rozplakala. Nemohla se však právě teď poddávat emocím. Utřela si slzy do utěrky. Rychle připravila večeři a sama se s dětmi najedla. Uložila je a víc nedokázala. Tak ráda by mu vše vysvětlila. Tak ráda by mu řekla, co vše pro ni znamená právě on. Ale nedokázala nic z toho.

      Zavřela se ve své pracovně a poprvé od jejich prvního letního setkání vzala telefon a zavolala Alexovi. Bylo už poměrně pozdě, ale přesto to zvedl. Plakala a mezi spolykané slzy padala její smutná zpověď.

      „Neplač“, chlácholil ji. „On tě miluje, jistě to časem pochopí a vše se urovná.“

      „Ale já mám strach o tebe a Ester“, řekla nervózně.

      „Ester všechno ví“, uklidňoval ji.

      „Opravdu?“ šeptla udiveně, „a jak reagovala?“

      „Líbí se jí tvoje básničky“, odpověděl se smíchem, „našla jednu, když mi vypadla z kapsy. Hrozně jsem se bál, jak se k tomu postaví. Byla smutná, ale nechala si to vysvětlit. Řekl jsem jí, jak jsi mi pomohla se najít, a svým způsobem najít i novou cestu k ní. Pochopila to, je prostě úžasná. Jsme naštěstí podobně nastavení, nemusíme mít všechno podle předpisů. Všechno se tím tak pročistilo. Chvilku na to přišlo to děťátko. Ženy dokážou být tak velkorysé.“

      Konečně rozesmál i Sofii. Vybavila si pár mstitelek a neodpustila si poznámku, že by tuto vlastnost nezobecňovala jako ryze ženskou.

      Moc se jí ulevilo. Teď už to byla jen její bitva a to jí dalo novou sílu. Přesto cítila, že pro dnešek už nic nevyřeší. Doufala, že Tomáš alespoň trochu pochopí, co se mu snažila večer říct. Vždycky k ní byl velkorysý, vnímala, že právě teď je toho na něj moc a že po něm nemůže chtít, aby jí ze dne na den rozuměl, když ona sama v sobě objevila tolik nového právě nedávno. Byla si však jistá, že chce žít s ním, a rozhodně se nehodlala vzdát.

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook