KAPITOLA 32.

OBRAT

„Děkuju!“ řekla Sofie Tomášovi jednou po večeři, když děti zapluly do postelí, a políbila ho.

Překvapeně se na ni díval. „Za co?“ zeptal se.

„Že jsi mi dokázal dát svobodu“, odpověděla.

Po dlouhých týdnech spolu promluvili na jiné úrovni, než jakou vyžadoval běžný chod rodiny.

„Tak jsi to chtěla, ne?“ řekl rozpačitě a nevěděl, co dál.

Stáli proti sobě – on na odchodu od stolu a ona s ošatkou pečiva v ruce. Hleděla mu zpříma do očí a cítila, jak ta nepatrná nitka sounáležitosti, která mezi nimi přeci jen zbyla, přitahuje jeho duši k její. Čekala, že uhne pohledem a odejde, jako ostatně pokaždé, když se s ním v poslední době pokusila navázat bližší kontakt. Místo toho si sedl zpátky na židli a k velkému Sofiinu překvapení ji přitáhl k sobě a posadil si ji na klín. Vrátila ošatku na stůl a napjatě vyčkávala, co bude dál.

„Hodně jsem přemýšlel“, řekl nakonec, „zradila jsi mě“, dodal s patrnou výčitkou v hlase.

Políbila ho na čelo. To bylo poprvé od toho osudného začátku září, kdy dokázal pojmenovat a vyslovit nějaký svůj pocit. Vzala jeho hlavu do dlaní a se slzami v očích řekla. „To jsem opravdu nechtěla. Odpusť mi to. Ale nemohla jsem jinak. Moc mě mrzí, že to vnímáš jako zradu, ale kdybych dál dělala něco, co mě nenaplňuje, tak bych byla hrozně nešťastná.“

„Ale člověk si nemůže celý život hrát“, ozval se podrážděně. „Já si taky nemůžu dělat, co chci!“

„A co bys chtěl dělat?“ zeptala se vyzývavě.

Na to jí neodpověděl. Sám to totiž nevěděl. Vyslovila nahlas otázku, která ho provokovala od chvíle, kdy pocítil ze Sofie tu zvláštní sílu a energii, která z ní vyzařovala, když ona své sny pojmenovat dokázala.

„To nevím“, odpověděl po chvilce mlčení, „ale vím, co chci dělat teď“, dodal a odvedl ji do ložnice.

Milovali se. Poprvé po dlouhé době se jejich milování nepodobalo povinnému odpolednímu nákupu – rychle a podle seznamu. Po téměř dvou měsících bolavého vzduchoprázdna mezi nimi opět začala proudit zdravá energie a vykročili spolu na novou cestu vzájemného pochopení.