KAPITOLA 29.

VYZNÁNÍ

Na kuchyňské lince leželo nové vydání Revue Portu. Sofie po něm při přípravě snídaně pomrkávala a těšila se, až Tomáš s dětmi odjede do školy. Konečně za nimi zaklaply dveře. S horkou kávou v ruce zaplula do své pracovny.

Netrpělivě nalistovala stranu tři a s napětím četla. Poznávala v tom textu Alexova slova a vybavila si atmosféru letního dne, kdy je četla poprvé. Vědomí, že je určitým způsobem součástí toho příběhu, jí přinášelo velké uspokojení a radost.

Měla před sebou hodně nakupené práce, ale přesto neodolala a dala se do psaní:

Děkuji za nejúžasnější léto mého života! Ve Tvém objetí se se mnou zatočil svět a můj krok denní realitou nabral úplně jiný směr. Nebyla k tomu zapotřebí žádná velká gesta, stačilo obyčejné naslouchání a sdílení – úplně prostá lidská přítomnost.

Nepřipouštěla jsem si to, ale má duše byla opuštěná. Zjevil ses jako anděl z čistého nebe. Najednou byl součástí mé reality někdo, kdo skutečně naslouchal, a navíc rozuměl. Již jsem nedoufala, že mi život umožní něco tak krásného prožít.

Tvá hravost se stala inspirací pro dávno ztracené děcko, které jsi ve mně vzkřísil. Rozehrál jsi struny v mé duši, které doposud nevydaly tón. Po čtyřiceti letech života mám pocit, že skutečně žiju!

Vím, že naše souznění musí zůstat v našich srdcích jako zakopaný poklad, protože by ho okolní svět nepochopil. Je pro mě těžké nevykřičet do světa radost z prožitého. Uchovávám vše ve své duši jako zapečetěný milostný dopis.

Hráli jsme si a přitom jsme si na nic nehráli. Ta hra totiž nebyla snaha o uspokojení, ale plnila nejhlubší podstatu lidské existence – být milován v každičkém centimetru těla, v každičkém centimetru duše, bez potřeby vlastnit. Láska přinesla svobodu, která mě vrátila zpět životu a přivedla blíž ke mně samotné. Pevně věřím, že mě nakonec přivede blíž i k mému muži, třebaže to bohužel zatím tak nevypadá.

Jsem zoufalá, protože to, co jsem mohla prožít s Tebou, nezažívám s člověkem, který by mi měl být nejblíž. Zároveň jsem šťastná, protože mi bylo dovoleno dotknout se té nejvyšší formy lásky – lásky bez podmínek. A to mi dává sílu hledat opravdovost i v mém současném vztahu.

Vnímám, že právě to je má cesta pro tuto chvíli. Musím se alespoň pokusit Tomášovi opět přiblížit, neboť, jak by řekl Malý Princ: Tu deviens responsable pour toujours de ce que tu as apprivoisé. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.

Ze srdce Ti přeju lásku. Lásku darující sebe sama, lásku přijímající nás takové, jací jsme, lásku naslouchající srdci, lásku chápající potřeby druhého, lásku odvážnou odejít ve chvíli žádající svobodu – lásku bez podmínek!

Děkuji Ti, že jsi mi umožnil právě takovou lásku zažít!

Otevřený deník na straně nula

tajné písmo srdce

plní řádky

nečitelné očím

srozumitelné duši

Otroci touhy

přesekáváme navzájem svá pouta

letíme ke svobodě

s jedinou myšlenkou

stát se darem tomu druhému

Ve jménu lidské duše

ve jménu Boha

budeme svoji

dokud nás hra nerozdělí

dokud nás láska nerozdělí

Alex našel její dopis až po týdnu, dříve se na chatu nedostal. Četl ho s patrným dojetím. Všiml si také dalšího listu papíru hustě popsaného textem, který byl k dopisu přiložen. Byla to nová povídka tentokrát nazvaná SOFIE. Zaklela do ní jejich vlastní příběh jako milostné memento. Když dočetl, neovládl své emoce.

Doufal, že dnes začne s pokládáním izolace v podkroví. Namísto toho sedl ke stolu a psal. Nikdy neuměl projevovat své city, ale v tu chvíli z něj slova prýštila sama od sebe. Nedokázal ovládnout ani zastavit ten tok svého vyznání, stejně jako slzy.