KAPITOLA 27.

HRA

„Kam ses ráno poděla?“ volal na ni Alex už od vrátek, když ji viděl zvolna přicházet od města. V ruce nesla košík a neskutečně jí to slušelo.

„Přeci tě nenechám bez oběda, co bych to byla za milenku?“ pošeptala mu do ucha, když došla až k němu. „Promiň“, dodala smutně, „musela jsem doma něco udělat. Tomáš mě ještě večer sháněl, ráno jsem mu volala, nechtěla jsem tě budit.“

„Stýskalo se mi“, pošeptal zase on jí a vzal jí košík z ruky, „tak copak tu máme?“

„Jen jsem obložila housky, koukala jsem ráno, že tu toho moc nemáš. Vzala jsem i něco na večer. Vařit se mi dneska nechce, raději bych se šla zase projít.“

„Na dnešek mám lepší hru“, řekl tajemně.

„Jakou?“ zeptala se a oči se jí rozšířily zvědavostí.

„Když jsem tě ráno nenašel, nedokázal jsem celé dopoledne nic dělat. Včera to bylo neskutečný, doznívá to ve mně ještě teď. Psal jsem a něco pro tebe mám. Ale je čas si hrát a je čas jíst“, dodal rozverně.

Nikam nepospíchali, oběd se protáhl, až byl čas na kávu, a hovor plynul. Oba věděli, že dnešní den je ten poslední, který jim smí patřit, a oba si to v hloubi duše nechtěli připustit.

„Zašli jsme příliš daleko“, řekl z ničeho nic Alex.

„Já vím“, odpověděla, „ale jsem tak ráda, že se to stalo, ničeho nelituju.“

„Ani já ne“, přisvědčil.

„Věřím, že naše duše rozhodně neřekly poslední slovo“, řekla zamyšleně Sofie. Ale vím, že v tuhle chvíli nedokážu sdílet své tělo do hloubky s tebou i se svým partnerem. Dřív nebo později by to stejně vyšlo najevo a nemám odvahu právě teď ve svém životě něco měnit a hlavně cítím, že tvou cestou je jednoznačně Ester, máte život před sebou. Miluje tě.“

Neřekl nic. Políbil ji na čelo a vzal za ruku. „Chceš si se mnou ještě hrát?“ zeptal se.

„Kdykoliv“, odpověděla a zadívala se hluboce do jeho rošťácky jiskřících očí.

„Tak pojď se mnou.“ Dovedl ji do vedlejšího pokoje. Lehla si na stále ještě rozestlanou postel a zavřela oči. Slyšela jen šustění papíru, rozepínání knoflíků a závan větru od odhozené košile.

„Nevím, jestli budu mít takovou fantazii jako ty ve svých povídkách, mám strach, abych tě nezklamal.“

„Nemůžeš mě zklamat, když nic neočekávám, můžeš mě jen překvapit a na to se moc těším.“

Neodolal a obě ruce zabořil do těch kyprých kopečků prsou, které se ve zrychleném rytmu zvedaly pod tenkou vrstvou halenky. Drze zajel rukou pod sukni mezi její stehna a Sofie neovládla vzrušení, otevřela oči a přitiskla své rty na jeho. Dlouho si půjčovali polibky a nemohli se dopočítat, aby nikdo nezůstal tomu druhému nic dlužen. Nejraději by se ho hned zmocnila, netroufala si však vstupovat do jeho rozehrané partie. I on málem vzdal svůj herní plán, ale ovládl se.

Pomalu ji svlékl, a pak na ni dlouho hleděl a jen jedním prstem kreslil na jejím těle slepou mapu, kterou sem tam osídlil svými polibky. Vnímal, jak její citlivá ženská kůže reaguje na každý nepatrný podnět. Tak si přál ji potěšit, aby se její tělo rozesmálo, jak to dokázala jen ona – zvonivě, hřejivě, opravdově. Cítil její vzrušení. Nepodlehl však a rozehrál svou hru.

Políbil ji nad prohlubeň prsou a horkou dlaní přitiskl na to místo nadepsaný lístek z lepícího poznámkového bločku. Stálo na něm:

Jsi jako letní krajina

Nahlas přečetl první verš svého milostného dramatu. Sofie se tiše rozesmála a on vnímal, jak tělo se směje spolu s ní.

Jsi jako letní ráno

Pokračoval a vtiskl jí další polibek na pravé ňadro, které opatřil svým vzkazem. Polibek na levém zpečetila slova:

Tvé rose vzdávám své ano

Tak pokračoval, dokud ji celou neoblékl do své básně, dokud nezůstalo jediné místo na jejím těle bez poklony, bez projeveného vděku, bez lásky.

Jsi jako letní krajina

Jsi jako letní ráno

Tvé rose vzdávám své ano

Jsi jako měsíc v úplňku

Jsi jako nebe v moři

Má hladina se koří

Oproti nektaru tvé duše

Mana je hořký blín

Schovám si tě do peřin

Našli jsme lásku

Lásku co ztratil svět

Spolu smíme přivonět

Poslední verše už provázel její tichý pláč. Zvedla se na lokty a pročítala své svatební šaty. Polykala slzy a do toho zněl její zvonivý, hřejivý a opravdový smích. Nebylo na co čekat. Vášnivě prohloubili své objetí a lístečky veršů se rozlétly po pokoji.