2019-05-28 00:00

KAPITOLA 24.

DOVOLENÁ


      „Moc děkuju za tu poslední povídku. Jsi prostě neuvěřitelná. Nechceš se taky pustit do románu?“ zeptal se Alex, když se téměř po třech týdnech odloučení konečně sešli v kavárně na rychlou kávu mezi prací.

      „To mě neláká“, odpověděla bez rozmýšlení, “ty povídky jsou pro mě skutečně jen taková hra, stejně jako básničky. Neuměla bych promyslet tu spleť vztahů a příběhových souvislostí, které s sebou dobrý román nese. Ale je to příjemný, vymýšlet si, a tím beztrestně prožít život někoho jiného jen ve své fantazii. V životě jsem si, myslím, hrát neuměla, už jako malá jsem všechno brala smrtelně vážně, ale jak vidno, nikdy není pozdě. Ale nebráním se ničemu, člověk nikdy neví. Minimálně by mě bavilo podobný žánr překládat. Nebo poezii, v tom bych se nejspíš dokázala vyžít. Teď mám však jiné sny, které konečně dostávají konkrétnější obrysy.“

      „Tak to mě zajímá, mám pocit, že toho o tobě tolik vím, a přitom tě vlastně neznám, neustále umíš překvapit. Povídej," povzbudil ji.

      „Konečně jsem dokreslila návrhy na kolekci kloboučků, a dokonce jsem už jeden během týdne dokončila,“ pronesla s patrnou hrdostí v hlase.

      „Podobné jako ty fascinující hučky, co jsi měla v pracovně na poličce?“ zeptal se.

      „Trochu v jiném duchu,“ rozesmála se nad jeho definicí své práce, „tahle kolekce by měla být k večerním šatům. Ale pojmenoval jsi to téměř profesionálně, v branži se tomu říká fascinátor.“

      To zase pro změnu rozesmálo Alexe. „No to je úžasný výraz, to musím někde použít v textu.“

      „Úplně mě to pohltilo,“ pokračovala Sofie, „nestíhám zaznamenávat nápady. Díky tomu, jak se ve mně všechno tak krásně uvolňuje a tříbí, jakoby se otevíraly úplně nové dimenze inspirace. A za to můžeš ty – a trochu i dovolená.“

      „Promiň, ani jsem se nezeptal, jak ses měla,“ vstoupil jí omluvně do hovoru.

      „Tomáš mi chtěl udělat radost, tak jsme strávili i pár dnů v Paříži. S dětma to bylo trochu peklo, ty chtěly k moři, ale já jsem si to neskutečně užila. Paříž je klobouků plná, a nejen těch. Jinak to bylo dost náročný,“ pokračovala ve vyprávění, „nemůžu se na něj nějak naladit. Vždycky jsem měla trochu pocit, že jsme každý z jiné planety, ale teď se ta názorová propast nějak zvětšuje. Já jsem se za poslední rok hrozně změnila, nabírám jiný směr než ten konzumní, ale on je pořád stejný. Nechci ho rozhodně předělávat, všichni nemůžeme snít stejně, ale prostě si vedle něj připadám trochu ztracená. V podstatě nám krom postele uniká jakýkoliv společný průsečík. Tak to beru jako dobrý základ, ale s tím ostatním se budu muset poprat, pokud má náš vztah někam směřovat – nebo spíš můj vztah k němu, on mě miluje, o tom nepochybuju. Přes rok spolu moc času netrávíme, spíš žijeme každý svůj život, ale společná dovolená naši rozdílnost dost drsně zviditelnila.“

      „To mě mrzí,“ zareagoval Alex.

      „Nemusí. To bude dobrý. Alespoň se mám pořád co učit,“ zasmála se a zakončila otázkou, „ale jak se máte vy?“

      „Já jsem šťastný. Je to hukot. Adresát už je skoro dopsaný. V září vyjdou první kapitoly.“

      „No to je úžasný!“ řekla nadšeně Sofie.

      „A s Ester se dějí věci. Asi jak jsem se já uvolnil a víc otevřel – a za to můžeš ty, uklidnila se hodně i ona. Všechno se tak nějak rovná. Je nám spolu teď moc hezky.“

      Radostně ho pohladila po ruce. To potřebovala slyšet. Teď už je jen na ní, jak se popasuje se svou propastí. 

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook
Aktuality

PRÁZDNINOVÁ PRODEJNÍ DOBA  GALERIE KARAVANA

ÚT - SO po předchozí domluvě

Pravidelná prodejní doba opět od soboty 14.9.2019

KRÁSNÉ LÉTO VŠEM!