2019-05-21 00:00

KAPITOLA 23.

GABRIELA


      Sofie seděla za volantem a zasněně se usmívala. Byla právě na cestě k Tomášově matce, aby vyzvedla děti. Doprožívala těch pár vzácných okamžiků včerejšího večera. Jejich prachobyčejné sdílení přítomnosti ji opět vrátilo na vlnu radosti a štěstí, po které plula před třemi týdny.

      Měla za sebou plodný den. Na polici s výrobky přibyl jeden úžasný letní klobouček, na který si už dlouho myslela, ale teprve nyní byla schopná ho dokončit. Rezonovala v ní velká radost z Alexova úspěchu a z toho, jak letí vpřed ve svém románu. Cítila, jak i do jejího života se díky jejich sdílení vlévá nová energie a nadšení do práce.

      Hlavou se jí honily hravé myšlenky. Zapnula diktafon, a než dojela k babičce, byla na světě nová povídka. Ještě týž večer vše hodila na papír a ukryla do jejich tajné schránky jako poslední vzkaz dlouhých čtrnácti dnů odloučení.

 

GABRIELA

 

      Na stole ležely rozbalené papíry od dárků, rozsypané arašídy se mísily s párátky od jednohubek a celá ta záplava barev a materiálů se proplétala mezi skleničkami od vína a minerálky. Oslava narozenin se vydařila. Gabriela spokojeně vychutnávala dopadající proud horké vody. Těšila se do postele. „Bylo to hezké, ale bylo toho dost“, říkala si pro sebe.

      Uvědomovala si tu vzácnou skutečnost, že má kolem sebe přátele, se kterými může sdílet vše krásné, co život přináší, přibývající léta nevyjímaje. Věděla, že to v dnešním světě přeplněném komplikovanými vztahy není vůbec nic samozřejmého.

      Sušila si vlasy, když někdo zazvonil. Rychle přes sebe hodila župan a ve dveřích se objevil Robin.

      „Něco sis zapomněl?“ ptala se vesele.

      Měla Robina moc ráda. Poznali se v půjčovně, když oba naráz sáhli po stejném filmu. Od té doby se vídali často. Spojovala je vášeň pro kinematografii i podobné vnímání světa. Měli si pokaždé co říct. Od první chvíle ho nesmírně přitahovala. Nahlížela na život s takovým nadhledem, jako by jí bylo nejméně padesát a nikoliv třicet. Bezostyšně hovořili o všem možném, co se dělo na plátně i v životě, lidskou tělesnost nevyjímaje. Překvapovala ho otevřenost, s jakou s ním tato témata sdílela, ale její fyzická odtažitost byla zarážející. Až později mu svěřila klíč od své třinácté komnaty a všechno pochopil – její zralé názory, ale i nepřiměřený odstup, který k němu přes přirozenou vřelost měla.

      Od jejího bývalého manžela ji musela odvézt záchranka s otřesem mozku po jednom z mnoha fyzických útoků. Byl to ten poslední, už se k němu nikdy nevrátila. Krátké manželství skončilo, ale ani po dvou letech od rozvodu nebyla schopná připustit, že by ještě někdy mohla s nějakým mužem žít. Robina to šokovalo. To bezelstné, dětskou hravostí oplývající stvoření a taková minulost! Odkryté tajemství oba osvobodilo. On porozuměl mnoha gestům, která si neuměl vysvětlit jinak, než že ji nepřitahuje, a ona díky jeho empatii začala získávat zpět důvěru v mužské pokolení jako takové.

      Po dnešní oslavě se poprvé od té doby, co se znali, neodtáhla, ale poddala se jeho vřelému objetí na rozloučenou. Toužil se s ní víc sblížit, ale vůbec nevěděl jak. Napadlo ho prostě ji překvapit.

       Stáli spolu ve dveřích. On se tajemně usmíval, důvěrně se k ní naklonil a špitl jí do ucha: „Něco pro tebe ještě mám. Ale musela by ses obléknout a jít se mnou ven. Nevím, jestli nejsi moc unavená.“

      Probudil v ní zvědavost a ta byla silnější než veškerá únava. Venku byla krásná srpnová teplá noc, tak na sebe jen hodila letní šaty a přes ramena šátek.

      Vzal ji za ruku. Nebránila se a vřele mu oplatila jeho upřímný stisk. Došli k jeho bytu, bydlel v garsonce jen o pár domů dál. Zavři oči. Vyzval ji, když stáli před jeho dveřmi. Poslechla.

      Když se za prahem rozkoukala, nevěřila svým očím. Na stole hořely svíčky a po celém pokoji se rozprostírala omamná vůně čajových růží, které Gabriela tak milovala.

      „Nevěděl jsem, jak tě potěšit, tak jsem si říkal, že bych ti daroval společný večer, jestli souhlasíš.“ Omámeně přikývla. Bylo to dávno, co strávila sama s mužem v jedné místnosti večer. Na jedné straně byla plná obav a na druhé vnímala vzrušení a touhu konečně překročit svůj vlastní stín.

      Nalil jí sklenku vína. Hovor se rozvinul snadno a Gabriela vnímala, jak se v ní cosi láme. Přiblížil své rty k jejím, ale ona uhnula. Vtiskl jí polibek na tvář a dál nenaléhal. Hovor sklouzl k lidskému tělu a milostným hrám, a tak vznikla hra na přání. Kdo hodil kostkou menší číslo, ten musel nahlas vyslovit přání. Pro ni to bylo peklo. Již několik let si nepřála nic jiného, než zapomenout. Vůbec nevěděla, co od života vlastně chce. Házeli mezi sklenkami a uvolněná atmosféra spolu s vínem udělaly své. Přestala se konečně kontrolovat.

     Najednou z ní vypadlo: „Přála bych si jednou zažít orgasmus.“ Robin na ni překvapeně zíral.

      „To jako vážně? Po třech letech manželství“? zvolal spontánně.

      Odběhla od stolu a zabořila hlavu do gaučového polštáře, aby neviděl, že pláče. Robin k ní přiklekl a jemně odhrnul vlasy z jejího krku.

      „Miluju tě“, šeptal a hladil ji po vlasech, „nechci ti ublížit, ale nepřál bych si nic víc, než se tě dotýkat. Dovolíš mi to?“

      Usedavě plakala, slzy konečně odplavovaly bolest nahromaděnou za ta léta a braly s sebou i zbytečný stud. Vášnivě se k němu přitiskla. Objímal ji a cítil, jak postupně mizí křeč z jejího těla, začíná se uvolňovat a poddávat jeho přítomnosti.

      Jemně ji položil na pohovku a slíbával slané slzy z její tváře, krku a dekoltu. Přestávala vzlykat. Cítila každičký dotek jako horkou pečeť jeho citu. Opatrně stáhl šaty z jejich ramen a jemně hladil dvěma prsty světlou pleť, která se blýskala ve světle svíček jako alabastr.

      „Jsi krásná, víš to?“

      Nevěděla. Nikdy si nic takového nepřipustila a jeho slova pro ni byla jako pramen živé vody, vracející ji zpět sebe samu.

      „Smím?“ zeptal se a stáhl šaty i z jejich stehen. Napjatě sledoval, jak bude reagovat. Bál se, aby nezašel příliš daleko.

      S milostným povzdechem přikývla. Pomalu vytahoval lem šatů, až odhalil schovaný klín. Přitiskl dlaň na nahá stehna a již bez ostychu pokračoval přes břicho ke kyprým ňadrům. Vklouzly mu do dlaní jako ulité a v tu chvíli již nevydržela a zaprosila: „Přála bych si cítit tě uvnitř.“

      Ledy byly prolomeny. Vášnivě splynuli v jednu bytost a následující noc byla pro oba nezapomenutelným zážitkem.

      Když usínali v milostném objetí, Gabriela jen zašeptala: „Děkuji za splněné přání, je to krásnější, než jsem si kdy dokázala představit.“

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook