

KAPITOLA 21.
BÁSNÍK
Na klávesách klavíru
přespal jsem
dnešní noc byla krátká
Uzamčeni ve snu
zůstáváme spolu
daleko bolestnému probuzení
Bojím se tě dotknout
rozplyneš se
vím to
Ještě nikdy jsem si nepřál
tak urputně a silně
nezažít nové jitro
Sofie seděla ve své pracovně, držela v rozechvělé ruce Alexův vzkaz a přemáhala dojetí. V životě by si nepomyslela, že pro ni někdy někdo napíše báseň. Četla ji tento týden už asi popáté. Práce a rodinné povinnosti je od sebe nemilosrdně odtrhly. Vzpomněla si na svou povídku o královně Markétě a středověkou válečnou metaforu napasovala na uspěchanou dobu jednadvacátého století – novověk se svou válečnou vřavou bitvy o čas.
Byla unavená. Prázdniny s malými dětmi v domě se pokaždé tak těžko kloubily s prací, která nešla vypnout knoflíkem jako nekonečný seriál v televizi. Navíc měla ve všem nezvyklý skluz díky tomu, co se poslední tři neděle odehrávalo v jejím nitru. Nedokázala se vůbec na nic soustředit. Bezcílně koukala z okna na načechrané mraky a vytáhlé větve břízek, které jí z přilehlé kostelní zahrady mávaly na pozdrav.
Tomáš byl už zase na cestách a tak na ni krom mnoha domácích i pracovních povinností, které nestíhala, doléhal i důvěrně známý pocit opuštěnosti. Bylo proto velice snadné nechat se strhnout sněním o nereálném vztahu s nedosažitelnou bytostí. Nemohla si pomoci, ale přes veškerou snahu o opravdu čistý pohled na události posledních týdnů byly okamžiky, kdy Ester hrozně záviděla. Pokaždé se rozesmála sama sobě a myšlenky tohoto rázu ji spolehlivě vraceli zpět na zem do její povrchní reality. „Alespoň něco je v mém životě normální“, řekla si a zkusila se znovu ponořit do práce.
Ale její vnitřní zmatek byl silnější než vůle. Vůbec se nedokázala soustředit. Musela z domu. Děti si právě hrály u sousedů, a tak mohla mít alespoň malou chvilku pro sebe. Rychlou chůzí se ze sebe snažila vypudit ten chaos a nepříjemné napětí, které ji mrzelo. Měla pocit, že sobeckou touhou naplnit svou momentální prázdnotu něco mezi nimi zrazuje. Došla až k chatě. Do škvíry v zídce zastrčila kus papíru, na který doma napsala:
Děti budou o víkendu u babičky, mohla bych si trochu Tvého času ukrást pro sebe? V sobotu zkusím štěstí, pokud se to nehodí, pošli SMS.
Zakletá v jinotaji
spí
Němá bezmocí
ochutnává svou vlastní hořkost
nenaplněná láska
Jak milovat a neublížit
jak říznout do živého a nezranit
jak nalézt a neztratit
jak stavět snové zámky
a nebourat při tom vesnice plné života
Jak?
© Kamila Parsi 2019