KAPITOLA 20.

MARKÉTA

Alexovi se během uplynulého víkendu podařilo zasypat celý výkop. Vnímal své fyzické vyčerpání, ale zároveň pozoroval, jak se mu díky manuální práci otevírá myšlení. Sofiina reakce na první stránky jeho románu ho neskutečně povzbudila. Po práci dlouho do noci psal a za ty pouhé dva dny se posunul o několik rozsáhlých kapitol.

Byl u vytržení, protože příběh se mu odvíjel po klávesách počítače s takovou lehkostí, že vůbec nechápal, proč se do toho nepustil už dávno. Psaní bylo součástí jeho samého. Skládat k sobě náležitosti příběhu pro něj bylo něco tak přirozeného a snadného jako dýchání. Cítil, jak ožívá. Vracely se mu klukovské hravé fantazie a uvědomil si, jak právě po tomhle způsobu vyjadřování od mládí toužil a zároveň se tomu po celé ty roky bránil. Vůbec nechápal proč.

V neděli odpoledne se balil k odchodu a všiml si složeného archu papíru, který vsunul do kapsy aktovky, když odtud pro Sofii vytahoval začátek románu. Byla to její povídka. Jak na ni mohl zapomenout? Byl tak vtažený do svých vlastních myšlenek, že ji úplně odsunul do pozadí. Zamrzelo ho to, ale pak si řekl, že jí by to za těchto okolností určitě nevadilo. Opravdová svoboda. Řekl si v duchu. Ale nedalo mu to a ještě, než se vydal na cestu domů, začetl se do řádků její nové povídky, která byla tentokrát nezvykle krátká a jmenovala se:

MARKÉTA

Nad večerním středověkým městem se vznášely letním vedrem ztěžklé mraky. Temné siluety oblaků podkreslovalo zapadající slunce tajemným světlem. Ležela s tváří přitištěnou na polštář, ze kterého ještě voněly jeho vlasy. Plakala a slzy smývaly poslední stopy jeho polibků. Cítila se tak sama. Ta náhlá prázdnota, která ji obklopila po jeho odchodu, byla všude. Nešlo před ní uniknout.

Vzala proto pero a ve svém rozjitření mu psala dopis ve snaze spojit se s ním alespoň prostřednictvím svých myšlenek.

Můj drahý,

dotýkám se okolní prázdnoty, která ještě před malou chvílí byla přeplněná Tvou přítomností stejně jako má náruč. Těch několik okamžiků, které jsi mi věnoval, zůstane navždy zapsáno v kapli mého nitra jako uhrančivá modlitba za naplněnou lásku.

Osud Tě nemilosrdně oderval z mého objetí, ale já stále cítím Tvé horké dlaně na těle a Tvé rty na svých. Zůstaneme navždy spojeni v mystickém těle naší jednoty, kterou jsi mi dal zažít. Budu s Tebou v každé bitvě a dá-li Bůh, jednou se do mé náruče vrátíš.

Vím, že musíš odejít, a přesto nepřipouštím, abys mě opustil. Vím, že musíš bojovat, a přesto proklínám všechny války. Vím, že mi nepatříš, a přesto toužím spoutat Tě svými vlasy a uvěznit ve své ložnici. Vědět a přijmout není totéž.

Opouštíš mě, a přeci zůstáváš v mém srdci. Budeš tam navždy.

Dopsala a zazvonila na služebnou. „Doručte tento list královské milosti do vojenského ležení, než s vojskem odtáhnou.“ Děvče kývlo a spěšně odešlo.

To, co dnes prožívala Markéta, byla každodenní realita mnohých. Všem patřilo pouze to, co dávala přítomná chvíle. Věděly to všechny, ale nepřijímala to žádná. Války kradly ženám muže, matkám syny, sestrám bratry. Královna sama nebyla výjimkou.

Ve jménu Boha hynuli milenci a vítězové zašlapávali puklá srdce do hlíny bitevních polí.

Jak dlouho ještě potrvá středověk?

„Co asi prožívá“, říkal si v duchu, ani neměli příležitost spolu v pátek pořádně promluvit.

Zasedl ještě ke stolu. Vytrhl z diáře list papíru a s potutelným úsměvem na něj psal svůj vzkaz. Složený dopis ještě před odchodem ukryl do průrvy v zídce.