KAPITOLA 17.

      „Jak s tebou mohu komunikovat, abych neohrozila tvůj vztah?“ vznesla Sofie druhý den ráno při loučení věcnou otázku a pokračovala, aniž by čekala na odpověď. „Napadlo mě, že bychom někde u chaty mohli najít tajnou schránku, a tam bych ti nosila dopisy. Telefony a počítače mají sloní paměť. Jednou nevymažeš zprávu a oheň je na střeše. To poslední, co bych chtěla, je jakkoliv ti komplikovat život svou přítomností. Alespoň si mou poštu budeš moc vyzvedávat, jen když na mě budeš mít náladu a nebudu muset mít pocit, že ti přespříliš kradu svobodu.“

      Udivilo ho, jak to má promyšlené. „To by asi šlo“, řekl zamyšleně a ještě naposledy ji objal.

      Sofie za ním zavřela dveře a rozplakala se. Těch necelých pět dní byl bláznivý let vesmírem vášně, radosti a nových objevů. Měla pocit, že je z ní někdo úplně jiný. Vznášela se nad dosavadní realitou a netušila, čím a jak se uzemnit. Zjitřené emoce vyplouvaly spolu se slzami. Ještě nikdy nebyla tak šťastná. Nyní skutečně žila a cítila to v každé buňce svého roztouženého těla. Užívala si vzrušení, které v ní setrvávalo od Alexova prvního objetí. Byla to neskutečně intenzivní energie probublávající celou její bytostí. Nevěděla si s tím rady. Potřebovala si v sobě vše porovnat, ale netušila, kde začít.

      Sedla k počítači a Alex večer, těsně před odchodem, našel v jejich tajné schránce první vzkaz. Netrpělivě ho rozbalil, usadil se na obrubník chodníku na dvorku za chatou a četl:

 

EMMA

       Nezahalená žena se zvedla z podlahy ateliéru. Byla napůl omámená vínem a napůl tím, co právě prožila. Zatočila se jí hlava. Muž otevřel oči a usmál se na ni. Chtěla odejít, ale nemohla. Magnetická síla bytostné přitažlivosti ji přitáhla opět do jeho objetí.

      Znali se od vidění. Potkávali se na vernisážích a občas ho zahlédla běhat lipovou alejí v dolní části města, když jezdila ráno do práce. Jejich cesty se bezúčelně míjely, neznala ani jeho jméno, dokud se neobjevil u nich v galerii s mohutnými deskami v podpaží.

      „Petr Plachý“, představil se stručně a podal jí ruku, v jehož velké dlani se ta Emmina utopila. „Ale my se přeci známe z výstav“, dodal.

      Rozpačitě přikývla. Uvědomila si náhle, že ho zná o moc déle. Ještě za svobodna si ho pamatovala z prodejny fotolabu, kam chodila kopírovat školní skripta. Skoro se nezměnil, stejné, dlouhé vlasy, třebaže už sem tam prokvetlé stříbrem, ty samé pevné rysy, hranatá brada, výrazný nos a oči… Musela odvrátit hlavu, neunesla ten pohled. Pohled duše, který dohlédl až do té její.

      „Tak se pochlubte, kolega říkal, že se máme na co těšit. Jak dlouho vlastně fotíte?“ rozpovídala se, aby zakryla rozpaky.

      „Vlastně krátce. Dlouho jsem k tomu neměl příležitost. Znáte to, rodina, děti, zaměstnání. Mnoho let jsem jen vyvolával fotky těm druhým.“

      „A víte, že si vás pamatuju“, skočila mu Emma do řeči, „kopíroval jste mi skripta. Ale to už je nějaký pátek.“

      „Vážně? Ale tak to jste musela od té doby zkrásnět, protože jinak bych si vás určitě pamatoval“, zavtipkoval. Mezitím vytáhl desky a na kancelářský stůl rozložil několik fotografií.

      Emma si je překvapeně prohlížela. Z velkoformátových černobílých snímků na ni hleděly neskutečné portréty skutečných lidí z druhého konce planety. Výrazy tváří byly zachyceny s velkým citem a smyslem pro detail.

      „Kde jste takové lidi potkal?“ zeptala se, aniž by zvedla oči.

      „V Tibetu, Mongolsku, Indii, svýho času jsem trochu cestoval.“

Teprve nyní zvedla hlavu a s ostychem se zadívala opět do jeho očí. Podobaly se očím všech těch mnichů, domorodců a beduínů z jeho fotografií.

      „Žil jste s nimi dlouho?“ zeptala se spontánně.

      „Ani ne. Musel jsem se vrátit kvůli práci, ale hodně mě to poznamenalo. Po návratu jsem byl jako posedlej. Foťák jsem vůbec nedal z ruky. Jako by mě ty tváře zhypnotizovaly a já nemohl jinak a musel jsem svoje vidění světa pořád dokola přenášet na fotopapír. Tady máte jiný cyklus“, řekl a rozložil asi pět dalších fotografií přírody. Na každé z nich byl zachycený jiný ženský akt. Ženy splývaly se stromy, trávou, vodou a oblohou takovým způsobem, jako by z těch živlů právě v tomto okamžiku vznikly. Nikdy nic podobného neviděla.

      „Nakonec mě z práce vyhodili. Dělal jsem tenkrát v reklamce, a když jsem se vrátil, nedokázal jsem ze sebe vymáčknout jedinej nápad“, vyprávěl dál, „všechno mi přišlo tak absurdní a pitomý. Skončil jsem na dlažbě a to mě vlastně zachránilo. Začal jsem dělat v lomu, vidíte, tady na tý fotce, to je tam“, ukázal na snímek vrstvené rudé horniny. Ženský akt se na ní vlnil do tvaru geologických vrstev v tak záhadném světle, že Emma přímo viděla, jak jej popukaná skála právě porodila.

      „Osvobodilo mě to. Není nad to vzít do ruky kladivo. Ale stejně bych nejradši jen fotil. Je to jako droga.“

      „Vaše práce je úžasná“, vyhrkla překotně Emma, „já vůbec nepochybuju, že uspějete. Výstavní termín se hned tak neuvolní, ale rozhodně vaše fotky dáme do prodeje. Uvažoval jste o katalogu?“

      „Tak daleko jsem se nedostal, neměl bych momentálně na tisk peníze“, odpověděl.

      „Nevadí“, řekla Emma povzbudivě a usmála se na něj, „ukázal byste mi i zbytek? Třeba bychom vybrali něco do aukce a bylo by alespoň na přípravu.“

      Sešli se hned koncem týdne. Měl malý byt v podkroví starého činžáku poblíž lipových alejí, kde ho občas potkávala. Z obytného prostoru nezbylo nic krom kuchyňské linky a i ta byla z části zarovnaná fotomateriálem. Zbytek prostoru byl prostě ateliér. Dýchla na ni skutečná posedlost, která ji fascinovala, stejně jako on.

      Nabídl jí skleničku vína a se širokým gestem rozmáchnutých rukou se rozhlédl po prostoru. „Tak tady to máte, to jsem já v celý svý kráse.“

      Byl mnohem uvolněnější než při návštěvě galerie. Zula si boty a opatrně, jako archeolog, který právě objevil Tutanchamonovu hrobku, začala brát do rukou snímky. Byly všude. Pod postelí, v posteli, na okně, vyvěšené po zdech. Zabralo jí několik hodin, než z té záplavy snímků vybrala, co hledala. Nakonec seděli spolu pod oknem na matraci a Petr jí vyprávěl o svém životě.

      „No, a tak si ji odved jinej…“, dokončil příběh svého zhrzeného manželství. „Od tý doby nemůžu spát v posteli, nesnes bych tu prázdnotu.“

       Hleděla na něj a pocítila k němu takový soucit a pochopení, jako by nyní zase ona dokázala dohlédnout do jeho duše. Pohladila ho po tváři.

      „Vrátila jsi mi naději, víš to?“ Mlčela. Rukou jí zajel do vlasů. Zavřela oči a neschopná pohybu vychutnávala jeho přítomnost. Políbil ji na víčka a přitáhl si ji blíž k sobě. Teprve nyní otevřela oči. Pozoroval ji a ona se celá utápěla v tom pohledu.

      Opatrně ji položil a dlouhé vlasy rozložil okolo její hlavy do košaté koruny. „Jsi jako letní krajina“, zašeptal jí do ucha, stáhl šaty z ramene, poodhalené místo políbil a tiše se zeptal: „Můžu si s tebou hrát?“. Přikývla. Uchopil pramen vlasů a jemně jimi hladil její tváře, čelo, bradu a každé vymetené místečko zapečetil svými rty. Nakonec je vášnivě přitiskl na její a dlouho se líbali. Jakoby to spojení bylo pramen vody a oba umírali žízní.

      Pomalu ji vysvlékal a odhalenou kůži, které se zmocňoval chladivý večerní vzduch, rozpaloval opět svými polibky. Rozepla mu košili a oplácela něžnosti. Nakonec vášnivě přitiskla své tělo k jeho a dlouho oba vychutnávali vzájemnost přítomného okamžiku.

      Něžně ji od sebe odtáhl a vzal její ruce do dlaní. Klečela před ním jako puklá lípa v obilném poli. Vychutnával si její blízkost a dotek a zároveň slastně hladil její křivky očima.

      „Jsi jako letní krajina“, opakoval do ticha. „Vlasy jsou větve smuteční vrby nad řekou, prsy – dva hrozny vína před sklizní, ramena – ohlazené skály v borovém háji.“ Jeho slova se do ní vpíjela jako ranní rosa do vyprahlé louky a pociťovala doposud nezažité vzrušení. Viděla sama sebe jako součást jeho fotografie, kterou právě nyní tvořil, aniž by k tomu potřeboval fotoaparát. Chtěla se ho zmocnit, ale on ji pokaždé jen něžně setřásl a nedovolil, aby se spojili.

      „Chci tě“, šeptala vášnivě. Neodpověděl. Vysvlékl ji docela. Ležela na břiše a on jemně hladil její stehna a zadeček. Pokaždé připojil přírodní přirovnání. Přivádělo ji to k šílenství. Když už nebylo místa, které by se svou hladkostí nepodobalo bílé březové kůře, pevností stvolu rákosu nebo jemností orosené broskvi, začal se brodit bystřinou jejího klína. Emma ztratila vědomí přítomnosti. Jeho prsty ji přiváděly do extáze, kterou doposud nezažila. Jemně při tom ukusoval z jejich hroznů. Radostně přihlížel svíjivým pohybům jejího těla, které se chtělo vyprostit z té mučivé slasti a zároveň nemohlo ani o píď uhnout záplavě vjemů, pocitů a doteků.

      Vyvrcholení trvalo celou věčnost a s věčností je oba spojilo. Dlouho ležela schoulená v jeho náručí a tělem jí proudily dozvuky právě prožitého jako milostné dopisy telegrafním drátem. Ještě nikdy nezažila takový pocit sounáležitosti a svobody, který jí poskytly jeho slova, jeho dlaně a ničím nepodmíněná přítomnost.

      „Naučil jsi mě znovu si hrát, víš to?“

      Mlčel, ale v očích mu jiskřila radost, která je oba nakonec ukolébala ke spánku.

 

      Když Alex večer dorazil domů, Ester už na něj čekala. Netušil, jaké bude jejich setkání po tom, co prožil za uplynulý týden, a trochu se toho obával. Bezděky si vzpomněl na Sofii a její hlášku o moudrém manželovi a vydržovaném milenci. V duchu si řekl, že moudrá manželka by měla udělat to samé, protože jejich nové setkání bylo krásné. Dokázal v ní najednou vidět tu ženskou živost, kterou oplývala Sofie. Dříve si této její dimenze nikdy nevšiml.

 

© Kamila Parsi 2019