KAPITOLA 15

KAROLÍNA

Odpoledne Alex jen zběžně proběhl poštu a čekalo ho nové překvapení. Našel další povídku, tentokrát se vzkazem:

Nedokázala jsem nic konstruktivního dělat, tak jsem alespoň psala. Snad se pobavíš…

KAROLÍNA

Za výlohou obchodu sněžilo. Obrovské vločky těžce dopadaly kolemjdoucím za krk. Patrik seděl v liduprázdném obchodě za pultem a četl si. Všude kolem se leskly pestrobarevné plastové obaly cédéček s hudbou a filmy všech žánrů. Uprostřed nevelké místnosti trůnila krásná secesní komoda skrývající poklad v podobě bohaté sbírky gramofonových desek. Ponurou, ospalou náladu lednového odpoledne tiše roztínaly tóny poklidné harmonické melodie a činily ji snesitelnější.

Už byl čas zavřít. Rachocení klíčů v zámku však přehlušilo naléhavé klepání na ojíněné sklo. U dveří stála slečna zachumlaná do vlněného šálu. Hlavu měla zavátou a z pestrobarevné pleteniny jí bylo sotva vidět oči. Vymotala promrzlou pusu ze svého zakuklení a s prosebným výrazem vyhrkla: „Potřebuju Poslední tango v Paříži.“

„To by se mi taky líbilo, dát si tango v Paříži, ale bohužel nemohu sloužit, skladem ho určitě nemáme.“ Pobaveně sledoval, jak se její velké, živé oči zklamaně a zároveň zpytavě zadívaly do jeho.“ Mohu vám ho objednat, nebo zítra odpoledne už bude na tanec pozdě?“

„Ne, ne, to úplně stačí, chtěla jsem ho na víkend.“

Dvorně jí přidržel dveře, aby mohla vejít a znovu zapnul počítač. Slečna se obdivně rozhlížela po místnosti.

„Jé, vy máte starý desky.“ Něžně přejela prsty po hřbetech a pohyb dokončila na řezbářském zdobení starožitné komody.

„To jsou nově vydané“, zaznělo od rozsvíceného monitoru, „hodně lidí si z nostalgie pořídilo gramofon a zájem o ně roste. Dokonce někteří autoři nechávají lisovat i nová alba do vinylu, je to taková móda.“

„Ale hezká móda“, odvětila.

„Tak hotovo, zítra po druhé se můžete stavit.“ Patrik zavřel notebook a vyprovodil slečnu ke dveřím.

„Děkuju“, špitla a vyběhla zpátky do nehostinného středečního podvečera.

Patrik za ní zamkl, cestou pozhasínal a s obnošeným kabátem jen tak ledabyle přehozeným přes ramena vyklouzl zadním vchodem. Šero ulice ho spolklo stejně nenasytně jako jeho dnešní poslední zákaznici.

Druhý den úderem druhé opravdu přišla. Byla jako světelné zjevení v jinak ponuré rutině, která se táhla celým dnem.

„Tak máte?“ vyhrkla dychtivě namísto pozdravu.

„Také vám přeji dobré odpoledne“, neodpustil si Patrik poznámku.

Zarděla se, ale neřekla nic. Mlčky vytáhl zpod pultu zabalený film a s úsměvem jí ho podal. Rychle si stáhla rukavice a odhodila je na skleněnou desku pultu. S radostným výsknutím strhla krycí fólii a zvědavě nahlédla do krabičky.

„Bez přehrávače ale nic neuvidíte“, smál se už nahlas a smíchem nakazil i ji.

„Promiňte, ale já se na to hrozně těším. Náhodou jsem viděla dokument o Bertoluccim a na víkend mám volno, tak jsem si říkala, že… Ale omlouvám se, vás to asi nezajímá. Co jsem dlužná?“

„Bez koruny rovnou stovku“, řekl Patrik a podával jí účtenku.

Vytáhla složenou stokorunu. Nedala mu ji však do ruky, ale položila ji na pult hned vedle pohozených rukavic a dál prohrabávala kapsy, jakoby hledala drobné na spropitné. Konečně s vítězným gestem vylovila zabalené lízátko.

„To je pro vás, za ochotu obsluhovat i po zavíračce roztržitý holky a tu korunu nehledejte“, vyhrkla a spolu se stovkou mu vše nabídla v otevřené dlani.

„Asi zas tak roztržitá nebudete, když jste se na mě takhle vyzbrojila“, odvětil a s neskrývaným zájmem si užíval její roztomilé rozpaky. Vytáhl z kasy korunu a vtiskl ji slečně do dlaně.

„Pro štěstí“, řekl a obřadně si lízátko zastrčil za ucho jako tesařskou tužku. „Nechám si ho ke kafi.“

„Tak to jsem ráda, že vám přijde vhod“, řekla úlevně a zvonivě se rozesmála.

Nedokázal z ní spustit oči. Okouzlovala ho ta naivní bezbrannost. „Poslyšte, nedala byste si to kafe se mnou? Na chvilku zavřu, tady stejně dneska chcípnul pes.“

„Moc ráda, ale musím ještě něco zařídit, tak já se stavím po páté“, vysypala jedním dechem.

„Platí“, stvrdil její nabídku a při odchodu ji ještě dobíhal, mávaje za ní zapomenutými rukavicemi.

Kavárna přes ulici se stala jejich útočištěm po celý zbytek večera. Karolína nadšeně poslouchala, když jí vyprávěl filmové příběhy, a Patrika zase uchvacovala její schopnost naslouchat. Každé informaci, každému nepatrnému příběhu přikládala důležitost a s velkým smyslem pro detail polemizovala o vyvozených závěrech.

Začali se scházet. Dlouho nemohl přijít na to, proč zůstává sama, ale když pak později nahlédl pod pokličku puritánské výchovy nábožensky založené rodiny, se kterou se Karolína příliš nestýkala, právě proto, že už nedokázala následovat jejich názorový vzorec, pochopil mnohé.

Její fyzická křehkost spojená se záhadnou vnitřní silou ho však přitahovala jako magnet. Jednou neodolal a při loučení ji začal něžně líbat. Cítila, jak se její tělo roztéká blahem a zároveň vzpíná vzdorem v dětství naučeného ostychu. Zvítězil přirozený instinkt a poddala se jeho laskání. Do ucha jí šeptal něžnosti. Chtěl by být větrem a hladit každý záhyb jejího těla. Chtěl by být deštěm a ulpívat v kapkách, však ona ví, kde… Krusta předsudků kolem její duše pukala pod tíhou opětovaného citu jako skořápka.

Ten večer si poprvé hrála. Sama se sebou. Ležela nahá na posteli a vnímala závany nočního chladného vzduchu. Průvan přijal její hru a nemilosrdně svým zimním vlhkým prouděním rozechvíval vystouplé kopečky ňader a odhalené břicho. Začala se chvět. Prokřehlými prsty si v symetrickém rytmu pomalu hladila tělo. Každou buňkou povrchu těla vnímala rozdíly teplot mezi prsty a rozpálenou kůží. Jemně pohladila boky, zajela dlaněmi mezi stehna a vzrušení jí projelo celým tělem jako puklina ledovou krou na řece při jarním tání. Proud doteků obkroužil břicho a téměř nehmatatelně se dostal až na prsa. Dotek byl tak jemný, že nebyl skoro cítit, ale ona přesto velice intenzivně vnímala každý sebenepatrný kontakt. Se značným vzrušením hladila svá ňadra v pravidelných kruzích, až skončila na jejich vrcholu. Nakonec je vášnivě uchopila do dlaní. Cítila váhu svých prsů, kterou pro tuto chvíli ukradla gravitaci a bořila prsty do těch načechraných tkání. V tu chvíli sama sobě připadala krásná. A skutečně krásná byla…

Ruce opět klesly a ona nehybně vychutnávala své tělo a jeho schopnost vnímat tolik podnětů, byť byly tak prosté. Tělem jí probíhaly bouřlivé vlny. Cítila, jak se její smyslnost probouzí k životu.

Na nočním stolku ležela malá opálová koule na dřevěném podstavci, ze kterého se do matné masy kamene řinulo teplé, barevné světlo a na bílých zdech vytvářelo duhové obrazce. Opál byl těžký a chladný. Vzala jej do ruky a položila do roklinky mezi prsy. Cítila jeho chladnou tíhu a to jí zrychlilo dech ještě víc. Jemně na něj položila dlaň. Rozdrážděná kůže přijímala zemitý chlad kamene s další vlnou dychtivého rozechvění. Skulil se k pupíku a svou přirozenou vahou vytvářel na kůži brázdu, která hned za ním mizela. S jeho pomocí projela stejnou mapu jako prve svými prsty a víc neunesla. Dychtivě a bez dalšího experimentování přivedla své tělo k vrcholu a zpocená se schoulila pod peřinu.

Tak o tom byla dnes řeč…

Ještě chvilku v duchu přemítala, jak jí mohlo něco tak úžasného tak dlouho unikat. Jaké to asi musí být ve dvou? Nakonec se propadla do bezesného spánku.

Když se na druhý den setkali, už se ničemu nebránila.

Alexovi bylo jasné, že už nemá smysl vracet se zpět k práci. Opláchl se, převlékl a bez dalších úvah se vydal za Sofií.