KAPITOLA 14.

SNÍDANĚ

„Uvidím tě ještě?“ zeptala se stísněně, když mu ráno vařila kávu. Nevěděla, co se s ní děje. Připadala si mimo sebe, ale zároveň nikdy nebyla víc sama sebou. Poprvé v životě skutečně dokázala povýšit své pocity a rozhodnutí nad konvence a představy druhých o jejím životě.

„Přála bych si s tebou prožít ještě alespoň jeden večer. Vím, že máš svůj život. Nezlob se, nemám právo si tě takhle přivlastnit. Ale nemůžu si pomoc. Nikdy jsem nedokázala nahlas vyslovovat, co si skutečně myslím nebo přeju. Ale teď už tak prostě nemůžu dál. Včera ses ptal, že by tě zajímalo, co mi to naše hraní přinese. Myslím, že je to právě tohle – přestat si hrát na někoho, kým nejsem. Chápu všechny ty okolnosti našich existencí, ale stejně nedokážu pochopit, když konečně najdu bytost, jako jsi ty, proč prostě jednoduše nemůžeme být spolu. Proč je život tak složitá záležitost? Proč?“

Trpělivě naslouchal a pak stručně přerušil její monolog: „Neprožívej proč, prožívej teď! Tak bys to určitě řekla ty.“

„To mě přeceňuješ, já se momentálně dokážu akorát pěkně politovat. Mám sto chutí se sbalit a odjet s tebou vlakem na opuštěnou zastávku“, pokračovala rozhorleně, „jít pořád za nosem a na nějakém odlehlém palouku se pomilovat. Nic neřešit, prostě jen být. Na druhou stranu cítím, že tě svou přítomností odvádím od něčeho, co je pro tebe v tuhle chvíli zásadnější než naše realita. Chtěl jsi celý týden pracovat a místo toho čteš moje povídky a trávíš čas u vína. Navíc máš svůj vlastní vztah, do kterého zasahuju. Vyčítám si, že ti svým citem a svou přítomností kradu svobodu. Zároveň si říkám, že bych z toho všeho nemohla mít tak dětinskou radost, kdyby to, co se mezi námi odehrává, nebylo opravdu ryzí. Navíc vůbec necítím žádné výčitky, ani po té dnešní noci.“

„To já taky ne“, vstoupil jí do řeči Alex. „Vnímám to jako záležitost jenom nás dvou, do které nikomu nic není a do které taky nikdy nesmíme nikoho zatahovat. Věřím, že s odstupem času se na to dokážeme dívat jako na krásnou hru.“

„To doufám“, řekla s úlevou a radostně ho objala, „ale dnešní večer bude ještě náš.“

Přikývl a nachystal se k odchodu.

Než došel k chatě, dorazila mu zpráva, kterou si po cestě s úsměvem četl:

Zvedl se vítr, větve šustí

cítím tě v každé ratolesti

jsi můj

Jsi

Padající list do tvého klína

potem promočená hlína

jsem tvá

Jsem

V oblinách tvých dlaní

obliny mé se choulí

jsme prolínání

Jsme

Jsme jedno

S větrem ve vlasech se pustil do práce, ale moc toho neudělal. Byl myšlenkami jinde. Vracela se mu Sofiina slova a společné zážitky. Cítil se podobně jako ona. Na jedné straně vnímal tu nečekanou souhru duší a na druhé racionálně vyhodnocoval svou životní situaci.

Ester mu připlula do života ve chvíli, kdy měl sto chutí skočit z mostu. Měla s ním neskutečnou trpělivost, poskytla mu zázemí po citové i materiální stránce v okamžiku, když ho po bouřlivém rozvodu potřeboval. Milovala ho, tím si byl jistý.

A právě teď potřebovala ona jeho. Toužila po miminku, ale otěhotnět se jí nedařilo. Když kvůli tomu ztroskotal její první vztah, zhroutila se. Ale byla neskutečně silná. Dokázala vše překonat a nakonec i Alexe vytáhnout z jeho vlastní stoupy. Nechápal, kde svou vnitřní sílu neustále bere. Obdivoval ji.

Sofie vnesla do jeho života mnoho nečekaných podnětů. Její vášeň k životu a určitá živočišnost ho k ní táhly. Ovšem cit, který k němu tak otevřeně projevovala, ho lekal.