KAPITOLA 13.

NEVĚRA

Už se ani nemuseli domlouvat. Alex se objevil s večerem. Stál ve dveřích, v ruce láhev vína. Objal Sofii se stejnou vřelostí jako poprvé. Přimkla se k němu a všemi smysly vnímala jeho blízkost.

„Nechceš dnes přespat tady?“ zaskočila ho otázkou, když otevíral láhev červeného. „Můžeš si vybrat – pohovka v obýváku, dětský pokoj, nebo moje pracovna. Nemuseli bychom koukat na hodinky.“

Chvíli váhal, ale nakonec souhlasil.

Večer se pozvolna odvíjel spolu s nenuceným hovorem. Uvědomila si, že se s ním dokáže bavit o věcech a pocitech, které ještě nikdy s nikým nesdílela. Byli si názorově tak blízcí. Držel ji za ruku a již toto nepatrné spojení ji naplňovalo pocitem bezpečí a pohody.

Netušila, co prožívá on. Byl tak neskutečně uzavřený, že z něj neprosákla ani kapka projeveného citu. Jen z jeho sevřené dlaně cítila, že mu je ta blízkost stejně milá jako jí.

„Můžu se na něco zeptat? Kdybychom byli oba volní, dovedl by sis představit, že by si se mnou žil?“ vysypala ze sebe náhle. V podstatě jen nahlas zformulovala otazník, který jí vyskakoval v hlavě celou předešlou noc. Jeho reakce ji zaskočila, protože bez zaváhání odpověděl.

„Tak to já vůbec nevím, nad tím jsem nepřemýšlel. Takhle chlap vůbec neuvažuje. Prostě vím, že to není možný, tak mě ani nenapadne nad tím přemýšlet.“

Musela se smát sama sobě – ano, zapomněla, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Po chvilce ticha se osmělila a do ztemnělého prostoru špitla: „Miluju tě.“

Uvolnil sevření své dlaně. Nejistě, s určitou naléhavostí se na ni zadíval a s prosbou v hlase řekl: „To nemůžeš!“

„Ale já jsem za ten cit nesmírně vděčná“, uklidňovala jeho rozčilení. „Je to pro mě tak krásný, prožívat něco, co jsem v podstatě ještě nikdy nezažila.“

„Tomu nevěřím“, oponoval. „A co ten kluk ve Švýcarsku, o kterém jsi mi vyprávěla.“

„To bylo něco jiného. Tenkrát jsem vše vnímala jinak. Byla jsem tam jen na rok a oba jsme věděli, že to nemá budoucnost. Ale ty jsi skutečný, teď a tady. Nemáš představu, jak krásný zážitek to pro mě je. Myslela jsem, že nic takového už v životě nepoznám. Prostě tě miluju, ale bez potřeby vlastnit. Je mi jedno, s kým a kde budeš šťastný.“

„Bezpodmínečná láska“, dodal jen.

Sofie byla po probdělé noci ospalá a ani Alex nehýřil energií po celém dni na stavbě. Dopili víno, a když mu ukázala ležení ve své pracovně, nezaváhal a hned se v něm uvelebil. Nedokázala odejít. Seděla vedle něho a užívala si jeho dětinské, požitkářské zavrtávání do peřin. Náhle ji stáhl k sobě a bezostyšně zabrousil svými dlaněmi pod její volnou blůzu. Svlékla ji a lačně vychutnávala jeho doteky na obnažených ňadrech.

„Nechci ti ublížit“, šeptal.

„Ani já tobě“, odpověděla.

„Tolik si tě vážím“, řekl, „mám pocit, že bych všechno zkazil, kdybych zašel příliš daleko. Ale můžeme si spolu jenom hrát, jestli chceš.“

Mlčky přikývla a svlékla se docela.

Hladil ji a všemi smysly vychutnával tu blízkost. Její tělo slastnými záchvěvy reagovalo na každý jeho dotek. Dráždivě ho vzrušovala.

„Co máš ráda?“ ptal se něžně a přitom vyzývavě.

„Já vlastně nevím, nikdo se mě na to zatím neptal“, zněla její odpověď. Doposud nezažila, že by s někým o svých potřebách a pocitech mluvila. Její muž za ta léta dobře znal, čím ji potěšit a ona neměla potřebu zamýšlet se nad tím, že by to mohlo být jinak.

„Mám zábrany tě někam směřovat“, řekla, „protože se pak upneš jen tím jedním směrem. Uspokojení je pro mě souhrn tolika různých vjemů. Každý dotek z lásky, který propůjčíš mému tělu, je už sám o sobě určitým vrcholem. Nechám to na tobě.“

„Ale mě by zajímaly tvoje fantazie“, naléhal, „když tě poslouchám, mám pocit, že vyprávíš erotickou povídku.

Dotýkal se jí a ona mu jeho něžnost oplácela. Vnímali svou vzájemnou blízkost, a přestože obsahovala opravdový punc čistoty a svobody, který je mysticky naplňoval, oba cítili určité rozpaky. Postrádali jistotu a důvěru, kterou milostným hrám poskytuje zázemí oficiálního vztahu.

„Byl jsi Ester někdy nevěrný?“ zeptala se.

„Až teď“, zněla odpověď, „a ty?“

„Tak to jsme na tom stejně“, odvětila.

„To mi neříkej, vždyť seš tak často sama, jak to, že až po tolika letech?“ zeptal se a napjatě vyčkával, co odpoví.

„Nevím“, řekla rozverně, „nejspíš jsem čekala na toho pravého a teprve s tebou mi to stálo za to.“