Kategorie:

2019-03-19 00:00

KAPITOLA 12.

HEDVIKA


      „V noci jsem vůbec nemohla spát, pustila jsem se do své vlastní povídky, máš ji v e-mailu", četl na druhý den ráno Alex vzkaz na telefonu. Nedalo mu to, odložil lopatu a šel si zapnout počítač. Zvědavě otevřel poštu a četl:

 

HEDVIKA 

      „Dáte si ještě něco?“ zeptal se okolo procházející mladík, když bral ze stolu dopitý šálek kávy.

      „A žili spolu šťastně až do smrti“, zaznělo namísto odpovědi ze zamyšlené tváře sedící návštěvnice kavárny. Zvedla hlavu od právě dočtené knihy a s romantickým povzdechem ji energicky zavřela, až to bouchlo. Mírně zavrtěla hlavou. „Děkuji, zaplatím.“

      Stejně je to hezké, přemítala, zvedajíc se z měkce vypolstrované lavice, když alespoň v knížce vše dobře dopadne. Život sám je mnohem sofistikovanější autor. Román jejího života se hemžil nepřeberným množstvím zápletek s méně či více důležitými vedlejšími postavami. Kniha, kterou nemá cenu do kavárny brát, do kabelky by se určitě nevešla.

      V šestadvaceti vylezla z akády a než se stihla rozkoukat, jak to v životě chodí, byla pod čepcem. Ta chvilka na hříšné kafíčko, kterou si vzácně urve z rodinného časového rozpočtu, je pro ni jako návykový životabudič. První dva tři roky manželství byly moc hezké. Všechno dělali spolu. Pak se dny slily do jakéhosi stereotypu, který přetrvával. Uživit se malbou bylo tenkrát pro Hedviku nepředstavitelně složité. Vzdala to dřív, aniž se o cokoliv pokusila. Při mateřské se naučila pracovat na počítači a vedla v manželově firmě administrativu. Velké sny o velkém umění se kamsi rozplynuly a na nové snění nezbylo v záplavě každodenních povinností místo. Věděla, že pomalu, ale jistě ztrácí smysl života, avšak nevěděla, jak to změnit.

      V zamyšlení přehlédla schůdek u dveří a natáhla se jak široká, tak dlouhá k nohám mladíka svižně rozběhnutého k dalším zákazníkům s právě připravenou voňavou kávou. Odložil tác a ochotně jí pomohl na nohy.

      „Promiňte“, setřásala ze sebe rozpaky spolu s prachem z lemu sukně. Všimla si stříbrných nitek v jeho vlasech. Oplatil jí úsměv a přidržel dveře.

      Čas plynul dál v zaběhnutých kolejích. Jen prsty Hedviku svrběly čím dál tím častěji a čím dál tím víc. Vůni terpentýnu a barvu za nehty postrádala jako nikdy předtím. Místo třídění faktur načrtávala na druhou stranu šmíráků skici obrazů. V práci začala být nepozorná a doma roztržitá. Manžel vytahoval ze šuplíku místo ponožek podprsenky a žehlička trůnila na poličce hned vedle cukřenky.

      „Potřebuji ateliér“, zaznělo jednou večer dutě do blikotu ztlumené televize. Samotnou ji překvapilo, že to řekla. Nečekala, že to pochopí, na to byl příliš racionální. Nepochopil, ale pomohl jí. Měl Hedviku opravdu rád. Věděla to.

      Každou volnou chvilku teď trávila ve svém novém království. Byla to jen malinká místnost v suterénu pár vchodů od jejich bytu, ale Hedvice to nevadilo. Třináct let, jak to mohla tak dlouho vydržet! Štětec jí neposlouchal. Připadala si jako školačka v hodinách výtvarky. Byla z toho rozmrzelá, ale věděla, že tentokrát to vzdát nesmí. Šlo jí o život.

      Rozvrkočená, s barevnou šmouhou na tváři, vyrazila pozdě odpoledne ze svého doupěte v podzemí. Zamyšleně vybíhala schody, v rukou jí cinkal svazek klíčů od bytu a v hlavě si srovnávala seznam povinností, které ji dnes ještě čekaly. Ve dveřích se srazila s právě přicházejícím mladíkem.

      „Promiňte“, vzhlédla k němu.

      „Nic se nestalo“, odpověděl.

      Všimla si stříbrných nitek v jeho vlasech. Oplatil jí úsměv a přidržel dveře. Cestou domů se ještě ohlédla. V prvním patře bouchly dveře. Kde ho jen…

      V kavárně už dávno nepracoval. Stal se kovářem. Kávu však vařil stále výbornou, nejednu spolu vypili. Sdíleli své pohnuté osudy přes dvě poschodí. V mnohém se podobali, v mnohém ladili, v mnohém se navzájem obohacovali. Barvy jí jen hrály pod rukama. Měla s kým sdílet své vnímání světa. Času bylo málo, ale ten, který strávila s ním, byl tak nějak bohatší. Užívala si jeho poklidnou mužskou energii postrádající urputné směřování k vytčenému cíli. Plynula s ním, splývala s ním. Jednou ji na rozloučenou obejmul tak vřele, až jí to vzalo dech. Zamilovala se.

      Dřív nepoznala, jaké to je. Vdávala se proto, že se to od ní očekávalo. Svého manžela si vážila, měl ji z celého srdce rád, byla si jistá, že by za ni a za děti dýchal. Láska má mnoho podob a ta, kterou prožívala ve svém manželství, byla čistá, krásná a vzácná. Znala hodnotu své rodiny a ani kovář nebyl bez závazků. 

      Nový cit ji však pohltil a probouzel k životu zapomenuté prožitky. V duchu listovala seznamem platonických lásek, které ji díky introvertní povaze provázely celý život. Kovář byl však skutečná bytost z masa a kostí. Každé nové setkání zrychleným tepem rozdmýchávalo doutnající uhlíky přidušených emocí. Cítila, že založit požár by bylo jen otázkou příhodného okamžiku. 

      Nevěděla, co bude dál. Vždycky ve všem měla jasno, vše předem promyšlené, připravené a naplánované. Doposud nezažila takovou bezmoc a bezradnost, kterou člověka zachvátí povodeň zamilovanosti. 

      Pomohlo jí malování. Hedvika odložila štětce a do plátna vtiskovala barvy holýma rukama. Její duše nesměle, ale vytrvale zapouštěla svůj klíček hlouběji do samotné existence. Dech se prohloubil, oči zbystřely, vědomí se probouzelo, mysl uvolňovala. Přestalo být nutné vše analyzovat, definovat, třídit, vyhodnocovat, vyřešit. Nebylo co řešit. Láska prostě vyřešit nelze, ta se dá přijmout, nebo nechat odejít. 

      Přijala všechno beze zbytku. Užívala si nervózní sledování telefonu, zda přišla odpověď na její vzkaz, i tetelící se těšení na jejich sporadická setkání. Do paměti jako do kasičky střádala dojmy všedních dnů, ladnost letu tažných ptáků, proudění gejzírů barev pod rukama a v duchu spřádala jejich nové dialogy. V určitých situacích na věku nezáleží a všichni se chovají stejně pošetile. 

      Nevěděla, kde je pomyslná hranice mládí. Doposud se domnívala, že ji se svými čtyřmi křížky na krku nenávratně překročila. To se však měnilo. Pociťovala takovou vnitřní svobodu, že pro ni kalendář přestal existovat. 

      Svobodu a volnost prožívala i se svým kovářem. Nic jim nepatřilo a zároveň měli vše. Nic nemuseli, a přesto mohli všechno. Nečekaná láska s sebou přinesla nečekaný dar – prachobyčejnou, ryzí svobodu. 

      Přála si být domorodcem u protinožců, aby svou vnitřní svobodu mohla bez společenské konvence prožívat i navenek, ale zakotvila ve střední Evropě a nedokázala na tom nic změnit. 

      To vřídlo nových citů a prožitků lásky svou čistou a hojivou silou omývalo i Hedvičino současné manželství. Vnitřní uvolnění a nové nahlížení na svět jí umožnilo vidět i jejího muže v pestřejších barvách. Postupně si k němu vyšlapávala zcela novou cestu. 

      Jak dny plynuly, prožívala pohádku s otevřeným koncem. Milovala a nic víc si nepřála. Milovala, třebaže to bolelo. Krásně to bolelo…

 

      Dočetl a zůstal konsternovaně sedět u zářícího monitoru. V hlavě se mu odvíjel celý román, který právě přečtená povídka vyprovokovala v jeho fantazii.

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook