2019-03-12 00:00

KAPITOLA 11.

POLIBEK


      „Co budeme dělat?“ zeptala se trochu vylekaným tónem a zadívala se mu do očí.

      „To netuším“, odpověděl a opět ji vášnivě políbil. Venku už byla tma. Na stole stála nedopitá láhev vína a zbytky od večeře, kterou tentokrát připravili společně. Opět se podceňoval. V kuchyni se uměl ohánět stejně obratně jako s krumpáčem.

      Sofie tála pod jeho polibky a doteky a nepoznávala sama sebe. Nevěrou pohrdala a byla přesvědčená, že jí se nic takového nemůže stát. Věděla, že její citový vztah k manželovi má určité rezervy. Postupem let pochopila, že se nevdávala z lásky, ale aby učinila zadost společenské konvenci. Prostě na to měla věk a byla příležitost – očekávalo se, že si toho Tomáše, se kterým tolik let chodila, jednou vezme. A vzala. Dnes ji k němu poutaly děti a měla mnoho důvodů, pro které si ho vážila. Pod pojmem láska si však představovala jiný cit. Tomáš ji opravdu miloval a ve chvílích manželského splynutí to dokázal projevovat, jejich fyzické soužití ji vždy naplňovalo a uspokojovalo. Proto také neměla důvod lovit v jiných vodách.

      Setkání s Alexem jí však podřízlo větev pod nohama. Zamilovala se. Poprvé v životě cítila skutečný vášnivý cit k muži, který byl z masa a kostí a v tuto chvíli ji svíral v náručí.

      „Jsme cvoci“, rozesmála se nakonec. Probírala svými prsty jeho vlasy, přitom ho pozorovala a rozpovídala se. „Cítím se s tebou tak neskutečně svobodně. Vůbec celý tenhle týden je neskutečný. Nechápu to. Všechno uvnitř mne se tak uvolňuje a osvobozuje. Dnešní odpoledne jsem měla jen sama pro sebe, už ani nevím, kdy se mi to naposledy poštěstilo. Hlavou se mi honilo všechno možné. Nakonec jsem napsala básničku. Chceš ji slyšet?“

 

Svobodná duše

kluše

časem

tam a sem

 

Má se životem pletky

přistřižené letky

peří lítá

realita

 

Svobodná duše

dál kluše

skrze sebe

objevuje nebe

 

      „Od kdy píšeš básničky?“ zeptal se překvapeně.

      „Asi odjakživa“, odpověděla vesele. „Vždycky mě bavilo hrát si s písmenky. Proto mě nejspíš taky tak zraňuje, když vidím, jak se někdo jako ty dostane tak daleko, že se pustí do sepisování románu a kousek za startovní čárou to z nějakého důvodu vzdá. Moje čmárání vždycky zůstalo jen na stránkách deníčků a v několika naivních verších. Na nic velkolepějšího jsem nikdy nepomyslela. Hrabu se v textech celý život, ale o žádný vlastní jsem se nikdy nepokusila. Třeba povídky mám hrozně ráda, vůbec mi nepřijdou jakkoliv méněcenné. Je to sice jen takový dílčí výsek reality, ale když je povídka dobrá, probudí v člověku fantazii a touhu vědět o tom příběhu víc a vlastně si ten román každý dopíše sám. Román je samozřejmě taková Muchova Slovanská epopej, ale kam to dopracovala Mona Lisa? Ani nevíš, jak si mě těmi svými povídkami nadchnul a potěšil. Moc bych ti přála, kdyby ses dokázal ke svému snu vrátit.“

      Naslouchal jí, ale neřekl nic. Uchvacovala ho čím dál tím víc. Nechápal, kde se v ní bere tolik nadhledu a moudrosti. Odhadla ho dokonale. Je srab, který vzdal svůj sen dřív, než se vůbec pokusil ho žít.

      „O čem bys psala ty? Kdybys měla napsat povídku, o čem by byla?“ zeptal se a políbil ji do vlasů.

      „O lásce“, řekla bez rozmýšlení.

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook
Aktuality

PRÁZDNINOVÁ PRODEJNÍ DOBA  GALERIE KARAVANA

ÚT - SO po předchozí domluvě

Pravidelná prodejní doba opět od soboty 14.9.2019

KRÁSNÉ LÉTO VŠEM!