KAPITOLA 10.

ZPRÁVA

Na druhý den byli oba pohlceni prací. Alex dokončoval svůj izolační výkop na chatě a Sofie musela zastat nějaké manželovi povinnosti ve firmě. Rád ji zapojoval do svých vlastních aktivit. Miloval její přirozenou živost. A mohl se na ni skutečně spolehnout. Nebránila se tomu, měla pocit, že je její povinností podpořit ho, živil přeci rodinu. Reklamní tisk ji však nezajímal a podřizovala se svým povinnostem bez valného nadšení.

Co jí opravdu bavilo, byly klobouky. Se smíchem svůj podivínský koníček komentovala, že se narodila do špatného století. V patře domu měla svou malou pracovnu. Byla to jen úzká místnost bývalé komory, ale Sofie za ni byla neskonale vděčná. Byl to její svět a rodina ho respektovala.

Když byl manžel na cestách a odrostlejší děti již nevyžadovaly její bezprostřední blízkost, dokonce tu i přespávala. Vešla se sem jen vyřazená matrace ze starého gauče, ležící v nejzazším koutě místnosti na zemi, ale jí to úplně stačilo. Obklopila se knihami a užívala si tu vzácné chvilky samoty. Pod střešním oknem byl téměř podél celé skosené strany stropu dlouhý stůl. Z části ho zakrývaly rozložené hromádky textů – různé rozpracované překlady, ale zbytek desky přetékal módními časopisy, odstřižky plsti a pestrobarevných látek, krabičkami s korálky, kovovými sponami a jinými různorodými materiály, které sloužily k výrobě klobouků, kabelek a dalších drobností.

Dělat něco rukama ji bavilo od dětství. Ráda si hrála s maminčinou krabicí na šití. Přerovnávala špulky nití podle barev, třídila knoflíky, navlékala je na šňůry a nosila jako náhrdelníky. Tenkrát byly všechny ty galanterní cetky vzácné, doma se nevyhodil jediný látkový knoflík ustřižený ze zteřelé cíchy. Dnes si člověk mohl koupit, co chtěl a informace o všemožných výrobních technikách byly kdykoliv na dosah. Stačilo zapnout internet. Jenže nebyl čas.

Tento týden byl však jiný. Najednou čas měla. Práce jí šla neskutečně rychle od ruky. Zjistila, že se dokáže mnohem lépe soustředit, když na ni za rohem nečíhá deset dalších úkolů souvisejících se starostí o rodinu. Už v poledne bylo vše nutné uděláno. K obědu si namazala chleba a s konvicí čaje v ruce za sebou slastně zabouchla dveře ve svém království. Zapnula přehrávač, aniž by přemýšlela, co chce vlastně poslouchat. Prostorem se rozezvučely Mendelssohnovy housle.

Vybavila si francouzské dopisy, Alexovy povídky, skleničku vína na lavičce u chaty i jejich včerejší setkání. Vše jí to proběhlo myslí jako upoutávka filmu a do těla se jí vrátil nepopsatelný pocit naplnění, svobody a bezpečí, který ji celou zahalil, když se včera objali na rozloučenou. Objal ji s takovou bezprostředností a něhou. Vůbec to nečekala. Probudil v ní touhu poznat ho blíž.

Vzala do ruky telefon a bez přemýšlení vyťukala zprávu.

Po chvilce přišla odpověď: Stavím se po šesté.