2019-02-26 00:00

KAPITOLA 9.

VEČEŘE


      Sofie dokončila poslední stránku překladu průvodních textů k národopisné expozici. Odeslala vše do muzea a s úlevou vypnula počítač. Protáhla se a při tom pohybu zavadila pohledem o hodinky. Bylo právě poledne. Ještě nezažila, že by takto zůstala sama doma. Manžel odjížděl pracovně mimo domov často, ale uprázdněný prostor dokonale zaplnily děti. Nyní měla celý týden jen pro sebe a opravdu si užívala těch vzácných chvil volnosti mimo režim rodinných povinností. Nevařila, neuklízela, nepobíhala okolo dětí a jejich zájmů.

      Věděla, že i Alex má volno, aby mohl pracovat na chatě. Jejich včerejší neformální setkání bylo moc milé. Uvědomila si, kolikrát si na něj od té doby vzpomněla. Zapřemýšlela – ještě musí dokončit přípravu pro víkendový kurz francouzštiny, který o prázdninách rok co rok pořádá pro své studenty, ale je teprve pondělí, stihne to večer nebo zítra. Zvedla telefon ze stolu. Váhavě si ho přehazovala z ruky do ruky, ale nakonec vytočila jeho číslo.

      Už se stmívalo. Seděli spolu pod pergolou u domu. Byl mimořádně teplý letní večer. Oba cítili vzácné uvolnění, které se vyhýbalo všedním dnům přeplněným prací a povinnostmi.

      „Děkuju za večeři, opravdu jsem si pochutnal.“

      „Za málo“, odvětila chlácholivě a pokračovala, „ Miluju středomořskou kuchyni. Vše je jednoduché na přípravu i co se chutí týká. Převážná většina tamních jídel, hlavně těch italských, pracuje s několika málo surovinami v tak prostých kombinacích, a přitom výsledná chuť je prostě skvostná. Třeba právě lilek se dá dělat na tolik způsobů. Ale děti to nerady. Užíváme si ho s mužem, jen když nejsou doma, nebo právě když takhle osiřím. Tenhle byl jen zapečený s rajčaty a mozzarelou. Stačí trochu provensálských bylinek, olivový olej a dobrá bageta a je vymalováno.“

      „Zní to tak jednoduše“, řekl s povzdechem, „to já si u plotny moc nevěřím. Ale baví mě to. Když ještě žila máma, motal jsem se jí v kuchyni pořád. Po její smrti se táta znovu oženil a všechno bylo jinak.“

      „Jak tě tak poslouchám, tak sis taky prožil svoje“, vstoupila mu soucitně do řeči a zadívala se mu do tváře. V šeru večera byl zahleděný do stínů v zahradě a vypadal zamyšleně.

      „Nevzpomínám na to rád“, ozval se po chvilce. „Máma byla hrozně fajn. Někdy je život hračička, ale tohle od něj bylo krutý. Zemřela na rakovinu, když mi bylo devět. Byli jsme u ní s tátou až do poslední chvíle. Zemřela doma. Táta nosil snubák ještě dva roky po její smrti. Tenkrát mi to samozřejmě nedocházelo, jak mu asi bylo, byl jsem sám tak zmatený. Hrozně jsem se uzavřel do sebe, a když pak přivedl macechu, bylo mi jedenáct, už jsme se nikdy nesblížili.“

      Mlčela a snažila se vžít do kůže devítiletého dítěte, které najednou ztratí veškerou životní jistotu. Nedokázala to však. Byl to pro ni tak nepředstavitelný pocit prázdnoty, až se otřásla. „To tě muselo hrozně poznamenat“, řekla nakonec.

      „Asi jo. Nikdy už jsem ničemu ani nikomu nevěřil“, dodal.

„Hlavně asi sám sobě, ne?“ vytrhla ho opět ze zamyšlení. „Když vidím, jak ti ta tvá chalupa ožívá pod rukama, nejde mi to dohromady s tím, s jakým despektem o tom mluvíš. A tvoje práce s textem je opravdu úžasná. Ten Zachův příběh, jak potká toho poustevníka. To kdyby se rozpracovalo… Nechápu, jak si mohl vše zavřít do šuplíku.“

      „Asi bylo jednodušší zavřít to do šuplíku“, řekl s úsměvem. „Psaní je hrozně osobní věc. Pokud člověk nechce být povrchní, musí sáhnout do svých nejniternějších přání, představ, myšlenek a vystavit je určitým způsobem všem na oči. Proto jsem nikdy nedokončil žádný jiný text než politický článek, nebo v nejzazším případě text dokumentující realistické zážitky někoho jiného. Spisovatel je svým způsobem exhibicionista odhalující vše, čím je. Jakmile něco skrývá, je jeho psaní povrchní a na houby. Tak to radši nic, než to.“

      Neměla na to co říct, měl pravdu, ale nemohla se ubránit dojmu, že ve skutečnosti jen utíká sám před sebou.

      „Ale hezky jsi mě nahlodala s těmi francouzskými dopisy“, pokračoval v hovoru, „vlastně mi to v hlavě vrtá dodnes. Byl by to nejspíš opravdu dobrý námět na román. Asi si to nechám na důchod, abych se měl čím bavit.“

      Rozesmál ji. „Na důchod už dávno nic neodkládám“, řekla. „Když vidím svoje rodiče, kteří se celý život plahočili na domě, aby na důchod měli pohodlí, čas na koníčky a vnoučata kolem sebe. A jak to dopadlo? Oni zůstali sami na Šumavě, brácha žije s rodinou v Mnichově a já skončila tady. Žijí v předimenzovaném baráku, který nezvládají udržovat a vidíme se sotva dvakrát v roce – na Vánoce a když mají děti prázdniny, protože nemají jindy čas. Kdyby s námi místo štukování špalet a plahočení na zahradě vyrazili na víkend pod stan, možná bychom dnes k sobě měli blíž. Když chci něco udělat, udělám to hned, nebo jakmile k tomu dozrají okolnosti.“

      „Co třeba?“ popíchl ji otázkou.

      „Třeba dnešní večeře“, odpověděla s úsměvem. „Celý život se člověk neustále na někoho ohlíží, přizpůsobuje se, omezuje a nakonec zjistí, že žije život úplně někoho jiného. Ještě před pár lety bych tvůj telefon nikdy nevytočila. Dneska jsem to dokázala – udělat něco podle sebe a pro sebe. Je mi s tebou moc hezky“, pronesla tiše do tmy.

      „Mně s tebou taky“, vrátil jí kompliment. „Mám pocit takový zvláštní svobody. Nic nehodnotíš, neposuzuješ, na nic si nehraješ. Prostě když jsem s tebou, mám pocit, že jsem to já.“

      „Tak to cítíme oba to samé“, dodala.

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook
Aktuality

PRÁZDNINOVÁ PRODEJNÍ DOBA  GALERIE KARAVANA

ÚT - SO po předchozí domluvě

Pravidelná prodejní doba opět od soboty 14.9.2019

KRÁSNÉ LÉTO VŠEM!