KAPITOLA 7.

POVÍDKA

Na stole ležely rozložené tenké průklepové papíry hustě popsané textem. Průvan jim rozechvíval rohy, jen tak tak, že se nerozlétly po místnosti. Sofie seděla na pohovce a soustředěně četla jeden z nich. V křesle jejich autor cinkal lžičkou o šálek kávy a snažil se nedávat najevo svůj neklid. Matně si vybavoval, při jaké příležitosti právě tenhle text vznikal. Musel se při tom vrátit o celých pětadvacet let nazpět. Z rubu tenkého papíru mohl sám přečíst prosvítající nadpis:

APOKALYPSA SNU

Ztichlé město zahalovala oblaka dýmu. Udýchaný člověk vybíhal na úbočí nad ním. Byl sám a vylekaně se ohlížel. Nikdo ho však nepronásledoval. Všichni zůstali tam dole. Porvali se mezi sebou – knížecí nohsledi a ti, kteří na ně dřeli. Nad vyděděným údolím kroužilo hejno vyděšených racků. Jejich křik se rozléhal daleko nad mořskou hladinu, která obklopovala útesy zpustošené pevniny.

Uprchlík nepřestával stoupat vzhůru. Byl to sotva dospělý mladík. Ještě nikdy brány svého rodného města neopustil. Nevěděl, co ho čeká za tyčícím se horizontem. Ještě před nedávnem by ho to vůbec nezajímalo. Odjakživa pracoval v otcově hospodářství a snil o tom, jak si jednou postaví vlastní loď a obepluje celý svět. Tajně chodil za Marcem do knížecí armádní loděnice. Koukal mu pod ruce a kde mohl, zapojil se do práce. Omezené hranice rodiny žijící z ruky do huby ho skličovaly. Jedině jeho sny mu dávaly sílu vstávat časně ráno, vyhánět kozy na větrem ošlehané pastviny a pak se celý den plahočit na pár metrech hladové půdy.

Jen jednou se se svým snem svěřil matce a ta ho s vylekanýma očima zapřísahala, že to se otec nikdy nesmí dozvědět. Když se ptal proč, neodpověděla. Později zjistil pravý důvod. Byl to totiž také otcův sen, který se však nikdy neodvážil uskutečnit. Už se nikdy nedozví, že jeho syn se na rozdíl od něj nebál za svým snem jít. Všichni jsou mrtví. Jenom on přežil apokalypsu rodného města. On a jeho sen. Energicky stoupal dál a pocit smutku se proměňoval v euforii z nabyté svobody.

Putoval dlouho, dokud nenarazil na obydlené území na druhé straně pevniny, která byla jeho domovinou. Zklamaně však zjistil, že tu není žádné moře, žádné loděnice. Náklady převáželi mezci a volské povozy. S jedním povozem se proto vydal dál. Povoz vyměnil za koně, dokud nenarazil opět na mořské břehy. Jeho odvaha ho dovedla až do daleké Anglie. Za dobu svého putování se změnil. Dospěl. Dokázal se postarat sám o sebe. Pracoval jako námezdní dělník, bojoval za podobná hrabátka, která ho připravila o střechu nad hlavou. Krok za krokem se blížil svému snu. Cesta k vlastní lodi však byla klikatá. Jako námořník na cizích bárkách několikrát obeplul Afriku, dostal se až do Indie a překonal Atlantik.

Jednoho dne měl konečně svou vlastní malou plachetnici. S několika kumpány vypluli. Plán byl jasný – obeplout svět. Na své plavbě zakusili mnohé a téměř dostáli svého cíle. Stačila však jedna bouře a loď skončila roztříštěná o útes. Zachránil se.

Vybíhal úbočí nad místem ztroskotání. Připadal si jako tenkrát, když prchal z hořícího města. Ale tentokrát nebyl uprchlíkem. Byl dobrodruhem. Utíkal do prudké stráně, nedbaje vystouplých kamenů a mořským větrem ošlehaných keřů, které mu šlehaly svými větvemi do tváře. Když už nemohl, vyčerpaně se svalil do trávy. Vysoká stébla ho pohltila a skryla před světem. Ležel a smál se. Nyní už totiž věděl. Věděl, že za každým horizontem ho čeká nové moře, nová loď a s nimi i nová plavba kolem světa.

Sofie dočetla a pohlédla na Alexe. Sledoval ji s tak soustředěným a napjatým výrazem, že se neubránila smíchu. Nezlobte se, ten text rozhodně směšný není, akorát mám pocit, že ze mě telepaticky vysáváte myšlenky.

Omlouvám se, ale jsem hrozně nesvůj. Jsem asi opravdu k smíchu. Člověk se živí dvacet let psaním a pak je nervózní jak při prvním rande, když dává někomu poprvé přečíst autorský text. Nota bene z doby, kdy to první rande měl sotva za sebou. Nechápu, proč jsem vám to vůbec nosil, měl jsem to radši hned spálit. Je to naivní a pitomý.

Nevadí, že je to naivní, hlavně, že je to dobré. Reagovala bystře úryvkem z knihy Škola Malého stromu od Forresta Cartera a dodala. Opravdu nezapřete duši dobrodruha. Mohu si přečíst i ty ostatní?

Alex chvíli váhal. Posbíral ze stolu zbytek listů papíru a jeden po druhém procházel, jakoby potřeboval udělat cenzuru. Nakonec je všechny o koleno sklepal do úhledného svazku a s rozpustilým úsměvem podal Sofii. Když si troufáte, ale je to na vlastní nebezpečí.