2019-02-05 00:00

KAPITOLA 6.

CHATA


      Krumpáč se nemilosrdně zakousl do kamenité půdy a zasekl se v půli cesty. Zpocený Alex zaklel. Vztekle bušil do stejného místa, dokud se z hlubin zákopu nevyvalil neforemný balvan. Namáhavě ho vytáhl a odvlekl na složenou hromadu kamenů za domem. Zdrceně se svalil na lavici na zápraží a bezradně se rozhlížel kolem sebe – zanedbané zahradě kralovaly dvoumetrové stvoly kopřiv, rozpadlý plot a staré ovocné stromy s proschlými korunami. Opřel se o zvlhlou zeď domku a kus odfouklé vápenné omítky spadl vedle něj. Vzal ji do ruky, mechanicky drtil v prstech a sledoval zrnka prachu mizící v nenávratnu večerního povětří.

      Nevěděl kudy dál. Připadal si jak lapený v síti. Po rozvodu a pochybném vyrovnání mu nezůstalo nic, jen tahle ruina. Byl tenkrát manželčinou žádostí o rozvod tak zaskočený a znechucený okolnostmi, které vše provázely, že podepsal, co mu její zdatný právník předložil, hlavně, aby měl vše rychle za sebou. Koupili ten domek záhy po svatbě s romantickou představou, že tu budou trávit víkendy. Starý pan Bosák, který jim ho prodával, se tu narodil a v podstatě celý život nikde jinde nebyl. Alexe tenkrát uchvacovala vazba rodných kořenů k tomu místu. Věřil, že i pro ně a jejich společný život to bude kotva, popřípadě i hezké místo, kde by se dala strávit penze – do města, co by kamenem dohodil, a přitom stranou od větší zástavby. Ze zápraží byl krásný výhled na krajinu Vysočiny.

      Z romantické představy však zůstal jen dluh v bance a nesplněné sny. Alexova bývalá žena tu odmítala trávit čas, dokud chata nebude v obyvatelném stavu. Vzhledem k jeho příjmům však práce postupovaly neskutečně pomalu a nakonec vše krachlo, spolu s celým manželstvím. A to dřív, než se stihlo cokoliv zásadnějšího opravit.

      On tu pak nějaký čas bydlel. Sám, s kadibudkou na dvoře, bez koupelny, s jediným kohoutkem tekoucí vody napojeným na průtokový ohřívač v koutku kuchyně. Začal to tu dávat dohromady vlastními silami. Zatím dokázal jen spravit střechu. Na půdě teď místo balíků sena ležely balíky skelné vaty na izolaci podkroví – práce, která na něj čekala již několik let.

      V přízemí byla světnice s kuchyňským koutem a malými kamínky na uhlí. Přes průchozí chodbičku, která spojovala hlavní vchod z předzahrádky s východem na dvorek za domem, pak se vešlo do obytné místnosti s klenutým stropem, která kdysi bývala chlévem. Zvenku byly ještě na zdech patrné zásahy do fasády, jak původní majitelé pro nově vzniklý obytný prostor bourali otvory na dvě okna. V létě se tu báječně spalo. Přes kamenné zdi se pokoj nikdy nerozpálil a malá okna tvořila příjemné přítmí. Ve světnici i v chlévě byly nové prkenné podlahy namísto původních prohnilých. Dům byl od spodu provlhlý. Alex se od brzkého jara snažil odkopat základy, aby mohl kolem domu dát izolaci a alespoň trochu eliminovat vnitřní vlhkost, která v zimních měsících zalézala do kostí.

      Byl však konec června a on nebyl ani v polovině. Špinavým rukávem si otřel zpocené čelo. Pro dnešek měl dost. Krumpáč opřel v chodbě o zeď k ostatnímu nářadí. V kuchyni si opláchl obličej, převlékl se a začal hledat klíče od auta, proklínaje přitom svou roztržitost. Prohrabával věci na policích u okna. Klíče tam nebyly. Než hledal dál, zavadil pohledem o krabici s nápisem botas.

      Když se musel vystěhovat z bytu, navezl sem všechny své věci. Ty teď ležely bez ladu a skladu po celé místnosti. Krabice se kupily na podlaze pod okny a tyčily se až do stropu ve vysokých komínech na starém nábytku. Chvíli pátral v paměti, k čemu přiřadit ten zvláštní pocit, který v něm pohled právě na tuhle škatuli od bot vyvolal. Otevřel víko. Krabice byla plná jeho starých textů. Vytáhl štos zažloutlých sešitů. Několik volných listů popsaných vybledlým strojopisem se rozlétlo po podlaze. Posbíral je a vzpomněl si na Sofii.

 

© Kamila Parsi 2019



Facebook