KAPITOLA 2.

SETKÁNÍ

„To by člověk nevymyslel, ten život má ale fantazii!“ okomentovala Sofie obšírné vyprávění.

Alex se usmál, usrkl si kávy a pokračoval: „A to není všechno. Podívejte se na mapu, kudy ten poslední dopis cestoval…“

Pozorně prohlédla obálku a poté záznamy v mapě. Očima zběžně projela prvních pár řádků dopisu. Byl psaný pevným mužským rukopisem, ale z těch několika úvodních vět na ni dýchla nečekaná něha. Zvědavost jí zrychlila tep. Představila si zoufalství člověka, který se vypisuje ze svých citů, protože není nikdo, kdo by ho vyslechl. Představila si starce, o kterém Alex vyprávěl, jak ve starém bytě pod lampou s látkovým stínítkem nostalgicky otevírá jednu obálku po druhé (všechny byly ohmatané, jakoby se jich dotklo tisíce rukou) a pročítá svá vlastní slova o lásce, která nikdy nečetla ta, pro kterou je napsal. Představila si příbuzné toho muže, jak vyklízejí jeho staromládenecký pokojík a z rohu sekretáře na ně tyto dopisy vypadnou.

„Je úžasný, že to ten váš známý nehodil hned do sběru,“ řekla ve svém zamyšlení a nahlas četla: „Chère Elsa. Je rassemble pour une dernière fois mon courage et mon effort restant pour essayer d’attraper le destin et dans ce dernier nous deux – Drahá Elso, naposledy sbírám odvahu a pár posledních sil, abych se pokusil dostihnout osud a v něm nás dva.“ Přednesla překlad s hraným patosem v hlase. „Víte, čím ten člověk byl? Text sám o sobě je psaný s gramatickými chybami, ale s velkým citem pro melodii jazyka, skoro jako by to psal básník.“

„Jestli psal básně, to nevím, ale hrál na housle,“ vykládal Alex dál. „Snad se dokonce vypracoval na člena České filharmonie. Proto se nikdy neoženil, protože obětoval všechno hudbě. Jeho synovec mi vyprávěl, že k nim jezdil na vánoce. Neměl nikoho jiného, krom své sestry v západních Čechách. Zatím jsem úplně na začátku, hodně si slibuji od překladu těch dopisů, třeba se dopátráme nějakých pražských známých, nebo konkrétnější zmínky o té neznámé ženě.“

„A když ne?“ zeptala se vyzývavě. „Co když vás ty dopisy plné citů nikam nedovedou? Budete zklamaný?“

„To teda budu,“ usmál se a tázavě se na ni zadíval. „Vy tam nic konkrétního nevidíte, že?“

„Nechci předbíhat,“ odpověděla rozvážně. „Místy je rukopis dost nečitelný, a ta laická francouzština! Potřebuju chvilku času, abych se na to mohla v klidu soustředit. O víkendu se k tomu nedostanu, manžel slaví narozeniny a s dětmi mu chystáme oslavu jako překvapení, ale do konce příštího týdne bych Vám snad mohla poslat doslovný překlad.“

„Děkuju, budu ho netrpělivě očekávat,“ řekl Alex s patrnou nadějí v hlase. Věřil, že najde, co hledá. Na stůl položil vizitku s e-mailovou adresou a zvedl se k odchodu.