KAPITOLA 1.

DOPIS

„Sofie, prosím?“ ozvalo se na druhém konci telefonní linky.

„Dobrý den, Alex Orten. Známe se od vidění z redakce Revue Portu. Kolega mi na vás dal kontakt. Měl bych velkou prosbu. Zpracovávám námět na nový článek a potřeboval bych poradit s jedním francouzským překladem. Myslíte, že byste mi mohla věnovat chvilku času? Raději bych vám to vysvětlil osobně, protože je to trochu složitější.“

Sofie zalistovala diářem, který ležel před ní na stole. „Jak moc to spěchá?“ zeptala se. „Mám volnější pátek, můžete se u mě stavit třeba v jednu? Najdete mě v jedné z těch vilek hned napravo od františkánského kostela, číslo popisné 15.“

„To mi vyhovuje“ odpověděl. „Myslím, že to bude zajímavé i pro vás, jedná se o jeden nalezený rukopis ze sedmdesátých let. Já francouzsky umím velmi omezeně, ale už na první pohled mě to chytlo.“

„Tak to se těším. Uvidíme se v pátek.“ Zavěsila a zamyšleně se zadívala z okna. Ženská zvědavost se v ní probudila a fantazie jí předkládala nepřeberný výběr možných scénářů. Brzy se však ponořila zpátky do práce.

Alex měl před sebou rozloženou mapu Evropy a na ní několik červených značek. Uprostřed ležely tři ohmatané dopisní obálky, každá skrývala pár zažloutlých listů papíru ručně popsaných hustým textem. Vzal je do ruky a snad po sté překládal postupně jednu přes druhou, jakoby míchal karty. Nakonec jednu z nich otevřel. Byla poseta několika cizokrajnými poštovními razítky. Značky na mapě sledovaly právě jejich stopy. Vytáhl složený dopis, prolistoval ho až na poslední stránku a začetl se do věty na jejím konci – Adieu mon amour, sans vous je n‘aurais jamais vécu. Jako jednu z mála ji dokázal celou přeložit – Sbohem lásko, bez Vás jako bych nežil.