VOLIČ

První střed s politikou jsem utrpěla co by respondent nejmenovaného mládežnického časopisu. Bylo mi čerstvých šestnáct a o politické dění jsem se vůbec nezajímala. Tušila jsem, že česká sametová revoluce roku 89, kterou jsem prožila v dětství prostřednictvím televize v závětří venkova, je cosi zásadního, ale po skutečných faktech jsem se tenkrát nepídila. Ani později mě nic kolem politiky neuchvátilo natolik, abych tomu dala přednost před svými náctiletými starostmi a zájmy. A takto nevyzbrojenou mě zastihla slečna redaktorka. Bez diktafonu, jen s malým bločkem, na mě vybalila tu zákeřnou otázku, co že si myslím o současné politické situaci.

Upřímně jsem jí řekla, co si myslím, ale dnes už opravdu nevím, co to bylo. Vybavuji si, že jsme nakonec skončily u procesu výroby skla. Živě se zajímala o to, jak funguje sklářský kahan a do svého bločku si nechala nakreslit jeho technický náčrtek. Těšilo mě to. Sklo mě uchvacovalo a sebemenší příležitost ke sdílení mé vášně jsem si nenechala ujít. Byla jsem ve své mladistvé naivitě bezprostřední a myslím, že jsem onu váženou osobu obrala o spoustu drahocenného redaktorského času. Z našeho rozhovoru si nezapsala jedinou čárku. Odcházela s podrobným popisem výroby skleněné figurky a já jsem si v duchu říkala, z čeho chce proboha napsat ten článek?

Byla to tvrdá lekce důvěry v média a dodnes jsem se z ní zcela nevzpamatovala. Jakoukoliv nabídku interview vždy velice zvažuji a striktně trvám na možnosti osobní korekce vzniklého článku před jeho vydáním. Když jsem totiž po měsíci držela v rozechvělé ruce onen časopis, dočetla jsem se výsledek naší hodinové debaty. Pod mým jménem stála osamělá lakonická věta: „O politice nic nevím, musela bych se poradit s tatínkem.“

Nejvíc mou samolibost ranilo samozřejmě to, že slečna redaktorka měla pravdu. O politice jsem neměla ani páru, ale proč mě ksakru po pěti minutách neposlala domů, když jsem byla tak ztracený případ. Bylo by mi to o mnoho milejší, než její pokrytecký výraz, jak moc se o mé názory zajímá. Přitom jimi evidentně z hloubi duše pohrdala.

Pachuť z neschopnosti vytvořit si jasný politický názor mě provází dodnes. Netíhnu k žádné konkrétní straně a jakékoliv volby, vyzývající k uplatnění mého občanského práva, mě uvádějí v zoufalství. Rozhodování se „koho pustit k veslu“ se totiž proměnilo v polemiku „zvolit menší zlo“. A to naprosto odporuje mému svědomí. Velice by se mi ulevilo, kdyby ze mě tíhu zodpovědnosti – volit si své představitele, o kterých vím pouze to, co mi média zkresleně nabídnou, někdo sňal.

Nechci se nikoho dotknout, ale pan Werich mi mluvil z duše, když pronesl: „Demokracie skončila, když ženy dostaly právo volit“. V době genderového nahlížení na společnost by tento výrok bezpochyby potřeboval výraznou rekonstrukci - něco na způsob, že demokracie skončila, když k urnám začali chodit lidé bez politického názoru. Jistě je mnoho žen, které se v politice orientují lépe než leckterý chlap a svými názory mohou být nepopiratelným přínosem. Zrovna tak je mnoho mužů, kteří se o politiku aktivně nezajímají. Nežijeme za první republiky, kdy byla stranická příslušnost a politická angažovanost běžných občanů samozřejmostí. Možná je to pouze naivní pohled na zkreslenou minulost, ale tenkrát volby dávaly smysl. Mít politický přehled a být schopen opravdu zodpovědně volit své systémové zástupce, se mi v dnešní nepřehledné době zdá jako práce na celý úvazek.

Demokracie je bezpochyby nádherná myšlenka, ale bohužel stejně jako mnoho dalších úžasných myšlenek, od základů založená na morálce a lidském charakteru. Může fungovat pouze v takovém prostředí, kde každý jednotlivec chápe, že jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Proto je pro mě volební právo spíše břemenem než výhrou. Koho volit, když v politice figurují převážně osoby hájící své vlastní zájmy, nemající tušení, co morálka a svoboda obnáší?

Vyplývá z toho pro mě pouze jediné - systém, ve kterém žiji a uplatňuji svou občanskou svobodu, není funkční. Systém, který umožní, aby vládla bezcharakternost, mamon a egoismus, nemá opodstatnění pro svou existenci a pak je zřejmé, proč mi není příjemné se této frašky demokracie účastnit. Je to pouze iluze svobody, iluze funkčnosti, iluze opravdovosti a vážnosti.

Prozatím jsem nenašla odvahu k volbám vůbec nechodit, ale těším se na okamžik, až skutečně získám tu pravou vnitřní sílu systému se vědomě postavit anebo jednoduše nechat systém za zády. Buď jedno či druhé nastane určitě v ten správný čas. Do té doby mi nezbývá, než volit dle nejlepšího svědomí.