2018-01-14 00:00

POSLEDNÍ PŘÁNÍ


 

      Nejspíš to bude znít zvláštně, ale otázka, co bych si přála, je pro mě jednou z nejzáludnějších. Nikoliv proto, že bych žádná přání neměla. Naopak. Od nepaměti mi hlavou korzuje nekonečná promenáda tužeb a snů. Co však životu nemohu upřít je, že mi mnohá z nich vyplnil tak doslova, až jsem je málem nepřežila. Proto jsem s přibývajícím věkem a nabytými zkušenostmi na svá přání velice opatrná, a pokud to dokážu, nepřeji si už vůbec nic. Snad jen „Kéž jsou šťastny všechny bytosti“.

      Jedno z dokonale splněných přání jsem sice nikdy nevyslovila nahlas, ale podvědomě ve mně dřímalo od mala. Přála jsem si žít pestrý život. Stereotyp mě ubíjel. Toužila jsem po bohatém životě, plném překvapení, nových výzev a příležitostí. Nevzpomínám si však, že bych ke svému neuváženému přání přikládala doložku se souhlasem, že na mně bude testováno rčení „co tě nezabije, to tě posílí“. Na stereotyp si totiž rozhodně ztěžovat nemohu. Lavina překvapivých, nečekaných a ve finále nechtěných a nepřijatých událostí, výzev a příležitostí, z nichž mnohé doposud zpracovávám, se na mě valí od chvíle, kdy jsem po maturitě vstoupila do světa dospělých.

      Život má smysl pro detail a spravedlnost. Alespoň mně rozhodně nezůstal nic dlužen. Ani jedno z mých pošetilých přání nenechal bez povšimnutí. Plnil na tisíc procent jedno po druhém. Výsledkem je, že dělám práci, která je mým koníčkem, ale zároveň se ze všech mých koníčků stalo zaměstnání, tudíž do jisté míry povinnost. Nedávno mi došlo, že vlastně žádné koníčky, tedy činnost, kterou mohu dělat pouze, když se mi zachce, bez ohledu na výsledek, nemám. Mám úžasnou rodinu, báječné děti, prostorné bydlení, výborné zázemí k práci, ale zároveň musím udržovat a uklízet deset místností, čtyři koupelny, dva sklady a jednu zahradu, dělat řidiče činorodým dětem, přidavače manželovi a tak dále, takže pro samotný život mnoho času nezbývá. A takto bych mohla pokračovat několik dalších stránek.

      Jedním z mých nejniternějších přání, které vycházelo ze samotné podstaty člověka a které v hloubi duše máme každý, bylo přání být milován. Této základní touze jsem byla ochotna přizpůsobit vše. Své chování, pocity, rozhodování a v neposlední řadě i mnoho svých přání. Celý život jsem vlastně byla někým jiným jenom proto, že jsem toužila být milována za každou cenu, i za cenu ztráty sebe sama. V zoufalé honbě za přijetím a láskou těch druhých, jsem se stala otrokem plnícím, co jsem komu na očích viděla. Za pochopení, povzbuzení, pochvalu a potěchu, za trochu lásky jsem byla ochotná zaprodat duši.

      Proto za vším, co jsem dělala, za každým mým přáním číhalo nějaké kdyby. Pohltila mě velká nespokojenost. Nebylo mi dobře s mým mužem, nechtělo se mi přizpůsobovat dětem, nad mou prací viselo mnoho otazníků. Život pro mě začal být nesnesitelným. Unikalo mi kdo jsem, kým jsem a co si skutečně přeju. Můj neklid začal odhalovat mnohé souvislosti, duše se konečně začala probouzet a klást dotěrné otázky po smyslu mého počínání, po podstatě existence.

      Docházelo mi, že jsem neustále usilovala o přijetí a lásku druhých, ale sama sebe jsem nikdy nepřijala ani nemilovala. Jak tedy něco takového mohu očekávat od svého okolí? Trvalo mi čtyřicet let, než jsem dospěla k poznání, že dokud opravdu nebudu žít svůj vlastní život a milovat, uctívat a vděčně přijímat vše čím jsem já, ti druzí mi to nenahradí.

      Díky neodbytné vnitřní nespokojenosti, díky panice, že mi život protéká mezi prsty, díky mnoha zdravotním problémům, které vše provází, začínám díky bohu lidskou existenci nahlížet z jiného konce. Zbavuji se naučených stereotypů a předsudků. Učím se být skutečně upřímná - jak mnoho člověk dokáže sám sobě nalhávat. Osvobozuji se a život mě konečně začíná opravdu bavit.

      Stále mám v hloubi duše mnohé sny, touhy a přání, bez nich by lidská duše nejspíš nebyla lidskou duší, ale nedržím se jich křečovitě jako dřív, už o ně neusiluji. Nechávám život plynout. Každý den se učím prožívat přítomný okamžik, jak nejlépe dovedu a mé sny se plní dál. Můj partnerský vztah se krásně pročistil, děti se více zapojují do chodu domácností, přicházejí nové úžasné pracovní příležitosti, začala jsem studovat, podařilo se mi vydat první knihu a tím to zdaleka nekončí.

      Pokud mohu vyslovit své největší přání, přála bych si být konečně sama sebou. Přála bych si prožívat svobodu, ten vnitřní pocit klidu, ve kterém není místo pro strach o mé blízké, strach o vlastní existenci, obavy z nástrah systému, ve kterém žiji. Mé poslední přání je prosté - mít SVOBODNOU DUŠI.



Facebook