POKLAD ŽIVOTA

Každý den je propletenec příběhů miliard lidí. Navzájem se inspirujeme i odrazujeme k vykonávání velkolepých činů. Ovlivňujeme jeden druhého svou existencí, a tak v čase a prostoru mezi těmi tvářemi a událostmi plyne náš vlastní život. Kráčíme jeho krajinou a na zádech se nám kolébá batůžek naplněný až po horní tkaničku křivdami, trapasy, výčitkami a pokud se zadaří, alespoň v jedné ruce třímáme kufr s bolestnými vzpomínkami na dětství nebo nevydařený vztah.

Takových pokladů, takový úžasný majeteček máme s sebou každou minutu našeho bytí. Jeden z nás ho tajně strká pod sedadlo vlaku, kterým právě cestuje, druhý jeho obsah obřadně rozkládá na malý stoleček pod oknem, aby ostatní v kupé lépe viděli - tohle desetileté trápení úhledně zabalené do dárkové krabičky nepřijetí, tenhle patnáctiletý balíček křivdy ozdobně zavázaný stužkou neodpuštění. To vše jsem já a můj život.

Naštěstí to není zdaleka vše! Pod zarezlou přezkou boční kapsy se najde duhovka od toho, kdo mi dal zažít, jaké to je být milován, hned vedle dopis v ohmatané obálce, z jehož řádků září úsměv a vztahuje se podaná pomocná ruka přítele, v deníčku založený čtyřlístek pro štěstí, to když přišla ta skvělá pracovní nabídka.

To vše jsem já – já člověk a mé bohatství, bohatství mé duše. Jedinečný, nezaměnitelný a úžasný poklad. Jak však léta plynou, je pro mě čím dál tím těžší unést jeho tíhu. Co s ním? I zakopaný bude v mé mysli stále se mnou, klenotníkovi ho neudám, protože toto dědictví má cenu pouze pro pokladnici mého života.

Nezbývá než sebrat odvahu a darovat duhovku. Rozzářené oči toho, čí dlaň ji svírá, dají sílu k rozbalení kornoutu zhořklých mandlí dávné křivdy a lze s úlevou sledovat, jak jedna po druhé mizí v nenávratnu odpuštění. Když se lépe rozhlédnu, vždy se najde někdo, kdo přispěje k rozuzlení stuhy na dalším balíku strachu a nakonec rozdám i ten poslední čtyřlístek. Čím lehčí je můj náklad, tím hlubší je míra pochopení. Pochopení a vděčnosti za prožité, dávajíce při tom zakusit podstatu života v podobě sdílené lásky.