PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK

Teď a tady proplouvám vším hmotným - já se svou existencí. Nic není tak skutečné, opravdové, hluboké a krásné, jako je prožitek přítomného okamžiku.

Užívám si protékání života mezi prsty, vědomí své vnitřní nezávislosti na hmatatelných průvodcích bytí. Přesto laskám ono materiálno kolem sebe, skrze něž mohu prožívat, cítit a projevovat tok života.

Je nádherné vnímat polaritu MÍT a BÝT. Jak často mám a jak málo jsem. Avšak bez této frustrující emoce, pohlcení materiálnem, bych nemohla prožívat sama sebe ve hmotném těle.

Každý den si připadám na začátku nové cesty, avšak tentokrát už lépe tuším její směr, třebaže horizont je mlžný. Ta cesta nemá hrdě vytyčený cíl, mění svůj směr podle toho, která zatáčka či křižovatka lépe umožní prožít, že já jsem já. Cílem se stala cesta sama.

Vše objímá Láska, nekonečná energie bytí. Taková cesta ukončená v kterémkoli bodě vlastně došla svého cíle – splynutí s Láskou…

Vnější okolnosti života, dříve neuspokojivé, plné viny, chyb a špatných rozhodnutí - paměť věrných vzpomínek - se přede mnou čeří, za mnou čeří a vystupuje cesta, po které jsem nevědomky byla vedena.

Dnes mohu rozpoznávat sebe samu ve všech těch životních zvratech. Mohu laskat to moudré vedení trnů i vůně růží. Bez chladu bych necítila teplo a bez smutku neporozuměla, co znamená cítit radost.

Vše vede k jedinému, úžasnému a neuvěřitelnému prožívání sebe sama v prostoru věčnosti.