2015-07-30 00:19

Příběh drátkových figurek Jaroslava Brychty

Drátkové figurky - prosté unikáty...


 

     Náhodné setkání s některou z drátkových figurek pana Jaroslava Brychty by mohlo vést k domnění, že její vznik byl snadnou a jednoduchou záležitostí. Při pozornějším nahlížení však zjistíme, že vše, od paty nohy až po špičku čepice, je do detailu promyšlený tvar. A to jak po stránce výtvarné, tak i po stránce technické. Zahleďme se do souvislostí, které jsou na výrobu drátkových figurek nabaleny.drátková figurka, Jaroslav Brychta, replika

     Vše začalo počátkem 20. let 20. století, kdy se mladý Jaroslav Brychta, absolvent pražské Uměleckoprůmyslové školy, na popud svého pana profesora Bohumila Kafky, ucházel o místo učitele na právě vznikající sklářské škole v Železném Brodě. V té době přijala, nově rodící se škola, Jaroslava Brychtu jako jednoho z prvních pedagogů. Třebaže nebudil u starousedlíků příliš důvěry, nemaje se sklem žádné zkušenosti, brzy si svou prací vydobyl nejen respekt, ale i podporu a zázemí. Je až s podivem, jakých výsledků on a jeho spolupracovníci při vývoji výroby skleněných figurek dosahovali. Ze začátku neměli k dispozici víc, než pár sklářských kahanů v místním bývalém hostinci, než mohly vzniknout první dílny v prostorách nové budovy školy. Surovinu, formičky a nástroje k výrobě prvních pokusů si studenti přinášeli z domova a všeobecné nadšení se stalo úrodným podhoubím pro zrod pozdějšího fenoménu sklářské výroby regionu –železnobrodských skleněných figurek.

     Jaroslav Brychta vycházel při výrobě prvotních figurek z tradiční místní techniky navíjených perlí na měděný drát. Vznikají tak první drobné „sešívané figurky“, které měly v základu tělíčka natavená kovová očka. K nim se přišívaly ostatní korálky pro tvary rukou, nohou a hlaviček. Současně probíhaly první pokusy o výrobu „tažených figurek“. Ohýbáním skleněných tyčinek (jinak suroviny na mačkání a navíjení korálků), se rodí prapředci skleněných tažených a modelovaných figurek v podobě dráčků, ještěrek a jiných tvorů.

     Od roku 1923 se pak začíná vyvíjet ona velice svébytná skupina figurek, které dnes známe pod názvem „drátkové figurky“. Výrobní technika spočívala v tom, že sklář zatavil do základního tvaru těla delší tenké drátky, na které se pak navlékaly na míru vyrobené korálky. Tvar dle návrhu doplnily rocaillové korálky. Tento výrobní postup umožňoval větší bytelnost figurky. Najednou bylo možné vyrobit i větší tvar, který neodrazoval svou křehkostí. Díky flexibilním drátkům bylo možné celý tvar nastavit do živého pohybu. Všech těchto předností dokázal Jaroslav Brychta maximálně využít a pod jeho rukama se tak rodily návrhy nejprve na drobná zvířátka kobylek a pavoučků. Později pak jeho fantasie kouzlila i velké figurální kompozice. Mezi nejznámější patří Don Quijote, Jiřík s drakem nebo Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Následovaly různá sportovní klání fotbalistů, kompozice cvičících sokolů, poetický ptáčník, skauti na výletě a mnoho a mnoho dalších námětů.

     Všechny své návrhy velkoryse poskytoval plně potřebám školní výroby i všem okolním sklářům, hlavně prvním absolventům sklářské školy. Nezištně tak pomáhal rozvoji celého figurkářského oboru. Výtvory Jaroslava Brychty nesly hlubokou stopu jeho sochařské podstaty a ve svých čistých formách nebyly zdaleka pouhým komerčním zbožím, jak to známe z tehdejší zahraniční produkce skleněných figurek. Svým náročným výtvarným pojetím sdílely mnohem víc. Zrcadlí se v nich nejen upřímnost úsilí a poctivost provedení uchopených témat, ale hlavně silné národní cítění.

     Jeho neutuchající úsilí, které stále valilo vývoj oboru kupředu, dávalo souběžně s vývojem drátkových figurek novou tvář i výrobě tažených a posléze „modelovaných" figurek, které vznikaly taktéž přetavováním skleněných tyčinek v plameni sklářského kahanu. Nebyly to však již kompozice jednotlivých korálků, nýbrž jednolité tvary formované pinzetou, nůžkami a různorodým jiným nářadím do nápaditých forem staročeských betlémů, jednotlivých figurek zvířátek i náročných objemných komposic „Skleněný ráj“ nebo „Akvárium“, vyrobených pro tehdejší světové výstavy. Nesmíme opominou ani pokrok, ke kterému dovedl výrobu „foukaných figurek“ a zcela český a svébytný obor „figurek hutních“.

     Drátkové figurky vnesly do celosvětové výroby zcela nový a nečekaný vítr, který spolu s figurkami taženými a modelovanými, pozvedl plachty i českého sklářství tehdejší doby jako celku. O tom svědčí nejen mnoho uznání a ocenění ze světových výstav, ale i fakt, že tato objevná technika pomohla udržet práci mnoha místních sklářů po dlouhou dobu i v období celosvětové hospodářské krize ve 30.letech. Plnilo se tak základní poslání i celé sklářské školy, a sice pomáhat české výrobě skla.

     Intenzivní výroba drátkových figurek trvala od roku 1923 téměř do konce 20. let 20. století. Umožnila v precizní formě sdělit i hlubší obsah a poskytla tak širokou tvůrčí základnu pro mnohé další výrobní techniky a postupy. Jaroslav Brychta sám pak svým přístupem vnesl do sklářské výroby nový fenomén spolupráce výtvarníka a sklářského řemeslníka. Svou tvorbou zviditelnil tuto potřebu nového přístupu k výrobě a spolu se všemi svými spolupracovníky sklářské školy v Železném Brodě vychovával v tomto smyslu i novou generaci výtvarníků, řemeslníků a odborníků pro sklářské odvětví české průmyslové výroby.

     Pan profesor Jaroslav Brychta je osobnost, o které by se dalo hovořit dlouhé hodiny. Tisíce návrhů, skic, modelů, a nepřeberné množství vzpomínek jeho rodiny, spolupracovníků i přátel, které byly již zachyceny historiky minulosti a dneška, i ty, které ještě na své zachycení čekají, by vydaly na mnohadílný román. Je to příběh lidské duše, která po okraj naplnila svou číši života krásnou tvorbou s humorem a nadhledem sobě vlastním. Jeho lásku k tomu pomíjivému a nekonečně složitému materiálu s jednoduchým názvem sklo, můžeme nalézt v každém jeho dílku. Stihl za svůj požehnaný život proběhnout trať vývoje skla od malého korálku až po monumentální objekt tavené plastiky.

     Nahlížení na jeho tvorbu jako na celek nás uvrhne v úžas, čeho všeho je monumentalita lidského intelektu schopná. Každým jednotlivým elementem předává svou celistvou dokonalost a my máme tu čest, že se můžeme dotýkat střípků tohoto celku - ať už v podobě 100 let starého muzejního exponátu drátkové figurky, nebo její věrné novodobé repliky - a čerpat inspiraci pro naše vlastní životní dílo a to v jakémkoliv oboru činnosti. 

                                                                                                  ©    Kamila Parsi 2010

 

Souvislosti v datech:

 

1895 –narození Jaroslava Brychty v Pohodlí u Litomyšle 9.3. 1895

1912-1919 –studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze

1920-1960 –profesor odborné sklářské školy v Železném Brodě (z toho 1948-1952 jejím ředitelem)

1960-1971 –Jaroslav Brychta tvoří nové figurky až do posledních dnů svého života (zemřel 5.10. 1971 v Železném Brodě)

 

 

1920 –založení Státní odborné školy sklářsko obchodní v Železném Brodě

1921-1922 –vznikají první tažené figurky

1922 –výstava československých odborných škol v Praze - první ohlasy na vystavené tažené figurky

1923 –první pokusy výroby drátkových figurek (kobylky, pavouci, hadi…)

         –Mezinárodní výstava uměleckého průmyslu v italské Monze –vedle českého skla byly vystaveny první tažené figurky, které zaujaly

1925 –první pokusy foukaných figurek 

         –Mezinárodní výstava dekorativních umění v Paříži –Grand Prix v rámci školy, zlatá a bronzová medaile za drátkové figurky

1927-1928 –vznikají složitější drátkové figurky a celé kompozice (Don Quijote, boxeři, lyžaři, Jiřík s drakem, Dlouhý, Široký a Bystrozraký…)

1928 –výstava Stuttgart –vystaveny sešívané, tažené a především drátkové figurky

1930 –celostátní výstava skla v Železném Brodě, díky kterému městečko získává přívlastek „město skla“

1931 –první pokusy hutnických figurek

         –výstava Stockholm –Grand Prix (modelované figurky Jízda králů, Máj, Procesí, Český Betlém)

1932 –rozvoj výroby modelovaných a tažených figurek –výstava Praha –cena Grand Prix za figurky

1935 –Mezinárodní výstava Brusel –Grand prix (tažené a foukané figurky v kompozici „Akvárium“)

1936 –Triennale Milan –stříbrná medaile

1937 –Mezinárodní výstava Paříž –velká cena v rámci školy (figurální kompozice „Ráj“)

1939 -Triennale Milán –zlatá medaile

1951-1952 –sklo v architektuře –prefabrikovaná skleněná mozaika

1957 –tvorba figurálních souborů, první pokus tavené plastiky

1958 –Světová výstava, Expo 58, Brusel –stříbrná medaile (skleněný objekt „Vesmír“)

1959 –Triennale Moskva

1967 –Světová výstava Montreal

 

Zastoupení v muzejních sbírkách:

 

Městské muzeum v Železném Brodě

Muzeum skla  a bižuterie v Jablonci n. N.

Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze

Severočeské muzeum v Liberci

Muzeum v Monze u Milána

The Corning Museum of Glass

Moravská galerie v Brně

Východočeské muzeum v Pardubicích

SUPŠ sklářská  Železný Brod

 

 

 

Spolupracovníci (odborní učitelé a žáci školy):

 

Josef Daníček

Stanislav Halama

Jan Stuchlík

Miroslav Klinger

Ladislav Ouhrabka

Josef Bárta

Josef Patřičný



Facebook