E-shop
Menu E-shop
Blog


SKLENĚNÉ KVĚTINY, ZÁVĚSNÉ DEKORACE, DRÁTKOVÉ KYTIČKY, ZÁPICHY

 

Sklo se přímo nabízí, aby člověk jeho vlastnosti využil ke zpodobnění tvarů, které mu jsou svou podstatou blízké. Jedním z takových elementů jsou právě květiny. Jejich křehkost a barevnost zpodobněná ve skle často člověku až tají dech.

 

Květina se v mé tvorbě vyskytovala již od prvního dne, kdy jsem se naučila vzít sklo do ruky. Postupně jsem si vyvinula svébytné techniky, kterými zachycuji nejen reálné tvary, ale hlavně květy plné fantazie, ať už se jedná o ucelené kompozice skleněných kytic, nebo jednotlivá poupátka.

 

„Kytice“- Muzeum skla a bižuterie Jablonec nad Nisou - 2010

                      Parsi Glass, skleněné květiny, sklo, dekorace, umělecké sklo

Tato „Kytice“ vznikla na podnět místní kurátorky ateliérového skla a designu Dáši Havlíčkové, která zná mou práci již od školních let, a navrhla mi, zda bych nevytvořila dekorativní kytici do vstupních prostor muzea. Zaskočilo mě to, protože s volným časem jsem na tom byla bledě, ale taková nabídka se nedala odmítnout. Po tomto prvotním impulsu si v muzeu sice museli na výsledek pár měsíců počkat, ale dnes již najdete můj výtvor hrdě stát na svém místě. Výroba vázy mě přivedla do staré dobré SUPŠ sklářské v Železném Brodě, kde mi paní ředitelka vyšla vstříc a umožnila mi výrobu vázy dle mého návrhu v místní sklářské huti.

Co k tomu dodat….

Často, když mám představit nějakou svou vlastní práci, nemůžu se jaksi vyžvejknout. Vždycky se mi pak vybaví má obhajoba maturitní práce. Stáli jsme všichni kolem mého dílka jako špatně vyřezaní svatí a já zarytě mlčela. Po tom, co jsem ze sebe vypravila několik neupravených vět o svém výtvarném záměru, následovala další trapná pomlka. Tenkrát mě vysvobodil pan profesor Komňacký - předseda komise a s úsměvem pravil: „Ta práce mluví za vše“. Dodnes jsem mu za to vděčná a doufám, že ani tato má práce, s odstupem více než třinácti let, nepotřebuje krom tohoto komentáře žádné další vysvětlování…. Přijďte se prostě podívat.

 

„Kytice“  (maturitní práce 1997)

                 Parsi Glass, skleněná kytice, maturitní práce, foukané sklo, umělecké sklo

   Člověk celý život hledá sám sebe, to, kam patří, a proč žije. Člověk také celý život touží střípky svého poznávání zhmotnit. Učinit je hmatatelnými, aby se mohl radovat z plodů svého hledání on i bytosti mu blízké.

   Také mně se v mém mladém věku nevyhýbají otázky, které se bezprostředně ptají na to, odkud kráčím a kam směřuji. A v této „Kytici“, kterou představuje má maturitní práce, se skrývá hrstka těch střípků poznání. Chtěla jsem svou duši otevřít světu a do své práce celou sebe vložit. Teď je na každém z vás vybrat si z ní to, co je mu blízké.

   Kombinace fantastických květů a silně stylizovaného figurálního námětu mají být obrazem lidského hledání a objevování toho, co bylo stvořeno, Pokud se člověk postaví tváří proti Slunci, sklopí víčka a nechá se unášet něžnými hříčkami počasí, začne se mu před očima promítat spousta zajímavých věcí. A tak nějak jsem i já spustila svou fantasii na špacír a nechala ji unášet na vlnách přírody, která se mi stala inspirací. Je až neuvěřitelné, kolik tvarů a podob má její tvář. Nenajdete tu dvě stejné skutečnosti. Všechno je originál. I každý jabloňový kvítek má plátky narůžovělé někde jinde, a že jich na jaře kvete požehnaně.

   Krása tohoto dojmu resonuje v člověku a bezmocně si uvědomí,

   že do vázy si ji nenatrhá,

   za chvíli měl by po úžasu

   pohledem hltal by tu krásu

   a pak ji zvadlou, jako Jidáš

   svou mzdu, těch třicet stříbrných,

   zahodil po krátkém polaskání.

 

   Jen ať se houpou na svých stvolech,

   srdce mé, nesmíš tolik bolet,

   že nemůžeš vlastnit jejich něhu,

   úžasnost barev beze břehů.

 

   Tak zrodila se v lidském nitru

   myšlenka, co té krásy nitku

   do skla chtěla zaklít a jeho chlad

   barvami, něhou rozehřát.

 

   Do květů vložit záři Slunce,

   co za obzor se ukládá,

   odevzdat květům tvary mraků,

   kam červánky své pokládá.

 

   A můj dech se jenom tají,

   když uchvácená jsem v tom ráji,

   rukama mohu ztvárnit něhu,

   kterou mám v srdci beze břehů.

 

   Vznikla, na první pohled, docela obyčejná kytka, ale při důkladnějším zkoumání může docela překvapit. Některá kvítka jsou podobná těm v reálném světě. Najdete tu „Hořec“, či „Pampelišku“. Nebyl to záměr, kopírovat přírodu, ale realizace grafických návrhů mi pak tyto květiny připomněla. Je tu řada neidentifikovatelných rostlin, jejichž rodové kořeny sahají až hluboko do fantasie. Nezávisle na okolním světě rozehrávají své barvy a neobvyklými tvary svých těl pobuřují, a nutí oči k hledání nových detailů.

Křehkost těch jemných kvítků v člověku vyvolá až strach, že jim ublíží už tím, jak dýchá. A ony se poklidně houpou na stvolech, a voda jako symbol života jim dává jistotu, že nikdy nezaniknou, a svou váhou jim rovněž zaručuje, že se jim nemůže nic stát. Nedopustí, aby se nádoba, ve které jsou zakotveny, někdy převrhla. Lidé tu nádobu nazvaly vázou. Váza, která patří tomuto malému světu květinek, není náhodou ve středu zúžená. Vše má v životě svůj význam a její tvar představuje určité úsilí, které patří ke vzniku života. Vše někde začalo svou pouť a někam směřuje. Pestrobarevné stvoly začínají svou dráhu u širokého dna a směrem vzhůru se musí protlačit úžinou, aby se jim nahoře za odměnu otevřel nový obzor, modré nebe a sním dostatek prostoru, aby se mohly dále vyvíjet, kvést a rozdávat radost.

   Několik postaviček umístěných mezi květinami symbolizuje lidskou touhu objevit, odkud se berou ty barvy a tvary. Proplétají se mezi květy, někdy i dost neohrabaně. Jejich barvy se téměř shodují s barvami květů, což vyjadřuje, jak se bytost stává součástí toho, co objevuje. Po určitém čase začnou být stejné jako objekt jejich bádání a pouze pár prvků ve tvaru či gestu je odlišuje, že úplně nesplynou s květinami. Tvar odráží to, co bytost naplňuje a gesto zase jeho momentální rozpoložení. Třeba slza „Něhy“, té modrozelené bytosti, kane pro květinu, která jí poskytuje úkryt, a vpíjí se do ní. Medově oranžová bytost, pohodlně schoulená v kalichu, snad může působit lenivě, ale není to tak úplně pravda. Její zapálené vlasy, směřující vzhůru, už nikdy nesplihnou a navždy zůstanou vztyčené, jako symbol touhy po novém poznání. Tato bytost nikdy nebude úplně spokojená se svým teplým hnízdečkem, zrovna jako „Zelenáč“ neustále směřující vzhůru, dychtivý po dosažení zářivých barev pestíků kalicha. A rozpačitý „Sekáč“ s rozšafným účesem taky asi nikdy nepochopí, proč je ten svět tak složitý.

   Jiná bytůstka už netouží po ničem. Po absolvování té dlouhé túry hledání, kterou započala v mokré tůni, plné životodárné vody, díky které mohla začít žít, konečně nalezla svůj cíl. Vyšplhala se až sem nahoru a teď, po překonání všech zkoušek a překážek pokorně klečí a jen pozdvižená hlava k nebi prozrazuje, že nic pozemského už ji nepoutá, teď touží pouze po jednom – odrazit se a splynout s Bohem, od kterého jednou vyšla a objevila se zde na světě, aby se mohla dotknout té krásy, jenž On pro ni připravil.

   Impuls daný přírodou se ve mně smísil s poznatky o fascinujících možnostech skla. Snažila jsem se maximálně využít jeho schopností a vrátila jsem se ke staré foukačské technice, kterou byly realizovány první foukané figurky. Tato technika mě nadchla a poznatky, získané při výrobě letošní klausurní práce, jsem dále rozvinula i zde. Při této technice je možné použít více barev v jednom tvaru a vzájemně je prolnout, což práce s moderními, průmyslově vyráběnými, foukačskými trubicemi neumožňuje.

   Při práci jsem využila i ostatní figurkářské techniky, jako je modelování a tažení. Zkombinovala jsem prakticky vše, co jsem se za dobu svého čtyřletého studia naučila. Výsledek je vytvoření zdánlivě nerealizovatelných a neskutečných tvarů. I já sama jsem často velice překvapená, čeho jsou schopné dvě lidské ruce, ale hlavně co lze vytvořit z hrstky prvků z Mendělejevovy tabulky.

 

Facebook