S ALIBABOU V POSTELI

Bohatě ilustrovaný autobiografický román zachycující patnáctileté soužití introvertní středoevropanky s orientálním temperamentem, které nešetří překvapivými zvraty, veselými historkami ani podněty k zamyšlení. Rozhodně doporučujeme k přečtení! 

UPOUTÁVKA Z OBÁLKY:

Život je leporelo událostí jdoucích po sobě časem. Každý příběh je jako jedna stránka - jedinečný a sám o sobě nosný, ale zároveň pevně slepený v kontextu koloběhu života. Nelze poslední vnímat bez souvislosti s prvním a naopak. Taková je i tato kniha, zachycující patnáctiletý útržek mého partnerského života. Napsala jsem ji proto, abych sama sobě odpověděla na otázku, proč se svým mužem vlastně jsem. A myslím, že jsem odpověď našla. Pochopila jsem přitom, že samotná cesta životem je zárověň cílem, a že mým cílem je láska. Zvu Vás tedy na CESTU LÁSKY svého života a přeji příjemné putování.

Kamila Parsi

ÚRYVEK:

Všechno je příběh

Ve svých souvislostech

probíhá časem

Nekonečno pohledů

nekonečno úsměvů

nekonečno slz

Nekonečno k nepochopení

Nekonečno k nevydržení

Život je příběh

proudící naším časem

Krásný, dokonalý příběh

Příběh Lásky…

* Alibaba přišel na svět o dvacet let dříve a o několik tisíc kilometrů na východ dále než já. Narodil se v Íránu, kde vydržel celých šestnáct let, což byl asi maximální možný výkon koexistence s rodiči a šesti sourozenci. Jakmile mohl, utekl na studia do Indie a po dvou letech skončil v latinské Americe. Když mu prošla platnost pasu, byl nucen se vrátit domů, ale jelikož v té době v Íránu už bouřila revoluce, tak nepospíchal. Jeho cesta domů vedla přes letiště v dánské Kodani, kde ho s neplatným pasem už neodbavili. Skončil v uprchlickém táboře spolu s mnoha emigrovanými soukmenovci, kteří nesouhlasili s politickými změnami v rodné vlasti. A toto dočasné útočiště předznamenalo vývoj celého jeho následujícího života. Domů se už nikdy nevrátil.

Zůstal v Dánsku příštích dvacet let a celou tu dobu „čekal na mě“. Dokonce kvůli tomu vystřídal mnoho povolání, aby nakonec skončil u obchodu s českým sklem, které ho na prahu nového milénia dovedlo až ke mně.

Na toto jeho bouřlivé období máme jeden společný kuriózní suvenýr – zamítnutí žádosti naší svatby z bizarního důvodu, že už jednu ženu má. Více než dvacet let svého pobytu v Dánsku měl ve svých dokladech křížek v kolonce ženatý, a protože doposud neměl potřebu na svém „stavu“ nic měnit, tak tento kostlivec vypadl ze skříně až pár dnů před naší plánovanou svatbou. Dodnes nikdo neví, kde, kdy a který úředník onen nevinný křížek zaznamenal. Pravděpodobně u vstupního pohovoru, při své dávné migraci přes dánské kraje, Alibaba tvrdil, že má v Íránu snoubenku, aby ho pustili domů i bez platného razítka v pase, a toto „nevinné“ mlžení ho málem stálo naše uvažované manželství. Snaživý úředník pečlivě zaznamenal jeho zpověď a ze snoubenky udělal raději hned manželku. Jak výstižně říká jedno úsloví „Kdo chce lhát, musí si moc pamatovat“, ale dvacet let je dvacet let… Dánským úřadům trvalo půldruhého roku, než onen nesmyslný křížek, který nebyl podložen jediným dokladem, složitě vymazaly a my se mohli vzít.

Na svatbu jsem si tedy musela ještě nějaký ten pátek počkat, ale můj život rozhodně nečekal a za tu nedlouhou dobu se stihl obrátit naruby a změnit k nepoznání i bez svatby.

* 

Naše letmá manželská setkání mi připadala jako střídání horké a studené sprchy. Pár dní intenzivního soužití a pak zas dlouho nic. Když byl můj muž náhodou doma, užívala jsem si jeho fyzické přítomnosti naplno. Byla jsem jako žíznivá houba a lačně nasávala doteky jeho horkých dlaní, ze kterých do mého těla i duše pramenila jeho láska svou upřímnou a čistou silou. Uchvacovalo mě, že i přes naši neutěšenou životní situaci, která by se dala nazvat velkou prohrou, náš vztah vzkvétal. Fungovala mezi námi jakási nonverbální komunikace, která sice nedokázala nahradit absenci prostého sdílení všedních starostí a radostí, ale to zásadní vědomí hodnoty toho druhého předat dovedla. A jenom díky této fascinující skutečnosti se naše nelidské přežívání dalo přežít.

Uvědomovala jsem si, jak i můj muž trpí naším odloučením, jak se mu stýská po dětech, kterým se svou nepřítomnost snažil vynahradit hromadami dárků, takže ho vítaly větou: „Tati, cos nám přivez?“, což mi vadilo ještě víc než pozdější přehazování oněch dárků, kterých si děti za chvíli v haldě ostatních hraček už ani nevšimly. Vnímala jsem jeho bezradnost a bezmocnost nad naší rodinnou situací. Ze všech sil a bez ohledu na svou vlastní profesní seberealizaci jsem se mu snažila pomáhat s každým novým projektem, ale má pomoc by nestačila, ani kdyby den měl čtyřicet osm hodin a já deset rukou a pět hlav. Jeho záběr byl totiž neskutečný.

Zkoušeli jsme importovat použité bagry do Íránu, vyvážet české závěsné vozíky za osobní auta do Dánska, prodávali jsme křišťálové lustry, keramické náprstky, stolní balenou vodu, videokazety, vlněné rukavice, brano zavírá samo, palivové dřevo a elektrické skútry, dohazovala jsem české řemeslníky na skandinávské stavby a skupovala ojeté karavany, které můj muž chtěl upravit na pojízdná občerstvení a objíždět hudební festivaly, zjišťovala jsem ceny okolních pozemků, které chtěl pronajímat jako záhumenky městským zahrádkářům a sháněla jsem vhodné pastviny pro stádní chov ovcí na biomaso…

S každým novým projektem už mi naskakovala husí kůže, ale musela jsem ho přeci podpořit! I já jsem si moc přála, abychom konečně žili jako normální rodina. To, že se ze mě kvůli realizování jeho nápadů stávala na kusy roztříštěná osobnost bez vlastní vize zítřka, mi unikalo. Před jeho příjezdem jsem vždy „umetala cestičky“, aby si živitel rodiny mohl doma odpočinout a nabrat síly do boje s tržním mechanismem. Zásadně jsem mlčela o vlastních problémech, abych mu nepřidělávala starosti, a proto nemohl tušit, co skutečně prožívám. Mé každodenní nasazení neviděl, a jelikož byl sám ponořený do svých pracovních problémů, nezamýšlel se nad tím, kolika úkoly pověřuje mě. Každý nový projekt mě stál tolik sil a s každým dalším neúspěchem jsem hlouběji a tíživěji zapadala do pocitu, že jsem nemožná a neschopná.

Téměř do konce se nám podařilo dotáhnout pouze jeden projekt – souběžně s výrobou skla jsme se pustili do velkoobchodu s kovovou bižuterií. Stálo mě to téměř tři roky života, ale ani tentokrát to nakonec nedopadlo dobře. Dodnes máme celou půdu zarovnanou kovovými písmenky. Jednou s nimi nejspíš vydláždím dvorek.

Když pominu holý fakt, že za naše podnikatelské pokusy splácíme dluhy dodnes, musím uznat, že každý z nich mi dal do života neskutečně mnoho. Všechny ty zdánlivě pošetilé, nevydařené a okem úspěšného obchodníka jistě i odsouzeníhodné pokusy o výdělek (kdo nic nedělá, nic nezkazí) mě dovedly do stavu, že dnes se nebojím ničeho. Nepřekvapí mě téměř žádný pracovní úkol – od vynesení pytle s cementem do druhého patra, přes vyjednávání s ředitelem koncernu Škoda, po vytvoření kalkulace na výrobu skleněného dudlíku. Takový Harvard života. A jak to tak v životě bývá, nabyté zkušenosti jsem nakonec uplatnila, třebaže o dost později…

Je celkem nasnadě, že za daných okolností jsem se svému milovanému sklu věnovala velice okrajově. Tím pádem jsem výrobou dokázala vydělat akorát tak na vlastní režii. Přesto jsem si po celou tu dobu, nepochybně díky prachobyčejnému pudu sebezáchovy, nikoliv díky kdovíjaké prozřetelnosti, dokázala uhájit svůj malý koutek pro ateliér se sklářským kahanem. Alibaba měl sice narážky na mou pošetilost – pro něj bylo sklo oborem bez budoucnosti, ale z lásky ke mně vždy rezignoval a nechal mě, ať si dělám, co chci. Popřípadě mi ještě pomohl s vylepšením dílny, nebo i pochválil nějaký výtvor. A tak jsem jemu i osudu navzdory dál snila svůj skleněný sen a doufala, že jednou všechny své plány zrealizuji.

O AUTORCE:

Kamila Parsi Žďárská (*1977) je původní profesí sklářská výtvarnice. V průběhu času se věnovala mnoha jiným oborům a v současné chvíli se kromě tvorby skla zabývá i kořením a vařením.

Ke psaní tíhla již od dětství. Z úsměvných prvních básniček se časem stávaly „závažné“ verše a od roku 2012 publikuje blogové články na svých internetových stránkách www.parsi-glass.cz a www.karavana.cz.

Autobiografický román „S Alibabou v posteli“ nevznikl z popudu žádného nakladatele hledajícího díru na knižním trhu, ale jako spontánní dílo z prosté potřeby tvořit. Zachycuje do lasa slov střípky lidské duše v touze poodhalit podstatu prostého lidského citu – lásky. Jedná se o autorčinu prvotinu, kterou vysílá do světa s rozechvělou duší, zda bude přijata a pochopena.

V procesu tvorby jsou další dvě díla – milostný příběh „Dokud nás hra nerozdělí“ a dobrodružný román inspirovaný životem jejího bývalého muže „Strom bez kořenů“. Tak se máme na co těšit…